edituji

PATRONI POKOJE 10

Jan Novák

Oldřich Kaiser

Emma Destinová

Bill Clinton

Jan Novák

Oldřich Kaiser

Emma Destinová

Bill Clinton

Jan Novák

Oldřich Kaiser

Emma Destinová

Bill Clinton

Jan Novák

Oldřich Kaiser

Emma Destinová

Bill Clinton

ZEĎ VZPOMÍNEK

Pro jediného syna je vždy těžké volit mezi sobectvím (mít tu svoji skvělou mámu za každou cenu) a svobodou (nechat její krásnou duši v zuboženém těle odejít). Láska je však jen to druhé a mamka mne o to minulý týden požádala. Respektoval jsem to a včera odpoledne jsem jí vše řekl a popřál jí šťastnou cestu. Bylo mi útěchou, že jsem dnes v její posmrtné tváři zahlédl smíření. Bylo to její vysvobození z utrpení. Budu ji mít v srdci i hlavě do mého posledního dechu, ale budu si pamatovat Mirku živou, sarkasticky vtipnou, akční a nesmírně obětavou a oddanou své rodině. Zároveň jsem šťastný, že mamka měla kolem sebe takový poklad sestřiček a ošetřovatelek, které jí byly skutečnými sestrami při jejích 300 dnech v hospici. Byl jsem klidný, že o mamku bylo skvěle postaráno. Sám bych to tak nesvedl.

Přestože se do hospice chodí završit lidské žití, u vás je vlídno a čas tam běží pozvolněji. Jste speciální a tu výjimečnost děláte právě vy, kteří tvoříte doprovod a péči vašich křehkých, z nichž mnozí byli kdysi tak silní.

Děkuji za Mirku, za péči a bezpečí jíž se jí dostalo, ale i za sebe, že jsem mohl maminku doprovázet v téměř domácím prostředí a také za prožitek vědomí pokory před smrtelností milovaného lidského života.

Děkuji ze srdce za vše!

Mirek

Mocná chvíle. Elektrizující zážitek, dotek s podstatou. Naprosté pochopení obsahu zde tolik skloňovaného Doprovázení a Odcházení… Přicházejíc fotografovat návštěvu terapeutického koně v interiéru hospice směřuji k pacientovi na lůžku, který kašle, není mu dobře. Pohladím ho po ruce, ten ji pevně stiskne, otočí ke mně tvář a naprosto odevzdanýma očima upřeně kouká do těch mých. Obličej mu najednou zkrásní klidem a snad se mi to zdá nebo ne?, malinko se usmívá… Začíná usínat, ale mou ruku ve své třesoucí se dlani svírá nadále. Probouzí se s příchodem koníka, ten sklání hlavu k jeho ruce, k našim rukám… Fascinace. Koník zvedne hlavu a položí si ji na mé rameno. Jeho majitelka konstatuje, že nejspíš cítí, že to potřebuji. Stojíme v tichém propojení, dojetím se mi podlamují kolena, a když zvednu oči, vidím slzy v očích kolegyně Báry, která se o návštěvu koně v interiéru zasadila…

Ještě několik málo chvil v tomto sousoší a sestřička pomalounku přesouvá lůžko s pacientem směrem k výtahu. Sevření ruky nepolevuje a tak doprovázím pána až na pokoj. Ve výtahu se na mě upřeně dívá a pomalu kyne hlavou, jako kdyby sděloval, že vše je v pořádku. Já kynu hlavou, že je… Díváme se na sebe. Na pokoji poprvé promluvím: „Teď si odpočiňte, ano?“. Dlouhý pohled, sevření ruky polevuje. Pohladím pána po vlasech a odcházím. Odzbrojující, nečekané, krásné… A mocné.

Jana, vedoucí FR a PR Hospice Dobrého Pastýře

Byla jsem zde s manželem pouze 4 dny, ale tu péči, které se mu dostalo, ta úžasná starost, ty milé tváře sestřiček, bratrů, paní doktorky a ostatních, nikdy nezapomenu. Uvítala jsem i to, že tam se mnou a hlavě s manželem Janem mohla být naše zlatá Baruška. Bylo to důstojné a jsem ráda, že jsem u své životní lásky mohla být do jeho opravdu posledního dechu.  Moc ještě jednou všem děkuji za všechno.

Jana

Jak člověk stárne mění se mu v životě priority, dívá se na věci jinýma očima. Tak třeba na stáří a osamění na konci cesty. Když se vás to netýká, neřešíte to, ale pak, když na to dojde, je to velký šok a beznaděj. Nám se to stalo, když nám tatínek onemocněl nevyléčitelnou chorobou. Obě jsme chtěly, aby odešel v klidu domova a bez toho, aby trpěl. Ale bohužel, realita je dnes jiná, po čase zjistíte, že pokud nežijete v hlavním městě, umírající pacient nikoho nezajímá a že i při nejlepším předsevzetí nejste bez pomoci schopni to zvládnout.

Po nekonečných dnech zoufalství a odmítání, kdy někomu, koho milujete nemůžete i při nejlepší vůli pomoci, jsme získaly kontakt na Hospic Dobrého Pastýře v Čerčanech. Byl to pro nás zázrak, úžasný personál, nic nebyl problém, krásné důstojné prostředí a hlavně porozumění, ochota pomoci a vědomí, že v tom nejsme sami. I když jsme se sestrou chtěly, aby tatínek zemřel doma v kruhu rodinném, vůbec jsme nelitovaly, že se tak stalo u Dobrého Pastýře. Nejen, že se skvěle postarali o nám tak drahého člověka, ale poskytli oporu a útěchu i nám pozůstalým. A právě tehdy jsme si uvědomily, jak důležitou práci dělají, jak vnitřně silní musí tito lidé být, že není čeho se bát a že na konci cesty nemusí být člověk osamělý.

Jana a Ivana

CzechEnglishVietnameseGermanFrenchRussianSpanishItalianChinese (Simplified)