… s Adrianou Šandrejovou, staniční sestrou Domácího Hospice Dobrého Pastýře, o tom, jak prožíval její tým i ona sama období nouzové stavu během pandemie COVID-19.
V důsledku uvolňovaní lůžkové kapacity nemocnic během koronavirové pandemie byli pacienti hromadně propouštěni do domácího ošetření. Jakým způsobem to ovlivnilo vytížení domácího hospice?
Během nouzového stavu se nám počet pacientů v domácím hospici více než zdvojnásobil, tím pádem jsme museli výrazně posílit služby. Abychom byli schopni zvládnout péči o takové množství pacientů v pěti sestrách, museli jsme přistoupit ke změně režimu fungování domácího hospice, a to prostřednictvím zařazení distanční péče. Distanční péče znamená, že se k pacientovi vyjíždí jen v nejnutnějším případě, kdy si neporadíme po telefonu. Často jsme využívali video hovory, což se nám osvědčilo, někdy to byla celkem i legrace. Distančně jsme fungovali i v rámci týmu, nescházeli jsme se na pravidelných týdenních poradách v kompletním počtu jako obvykle, jen v úzkém týmu a ostatní kolegové se připojovali přes WhatsApp.
Co bylo pro Váš tým během nouzového stavu nejnáročnější?
Z hlediska péče o pacienty byla asi nejnáročnější ona distanční varianta, tedy péče na dálku, protože paliativní péče je především o nejbližším vztahu s pacientem a jeho rodinou. Když už k návštěvě rodiny došlo, ať už z důvodu potřeby zdravotního úkonu nebo rozhovoru, který představuje 80 % náplně naší práce, tak pouze v roušce, rukavicích, se štítem a v celotělové kombinéze, a to bylo alespoň pro mě hodně náročné. Jsem kontaktní typ člověka, pacienti to rychle vycítí a musím říct, že i vyžadují. Držet někoho za ruku, když umírá, v rukavicích a s rouškou a štítem přes obličej, bylo pro mě velice těžké. V některých případech jsem udělala v tomto smyslu výjimky, nemohla jsem jinak.
Co Vás nejvíce překvapilo, ať už v pozitivním či negativním smyslu?
Příjemně mě překvapilo, že všichni pacienti i jejich rodiny ochotně souhlasili s distanční péčí i s tím, že budou během kontaktu s námi nosit roušky a my zase ochranné pláště, rukavice, štíty. Také mě pozitivně překvapil přístup nemocnic, které automaticky naskočily do režimu testování pacientů na COVID-19 a zapisování výsledků testů do propouštěcí zprávy každého pacienta. Díky tomu jsme byli schopni udělat si kompletní obrázek o tom, jak máme k pacientovi a jeho rodině přistupovat. Přemýšlím, co mě překvapilo v negativním smyslu…asi nic. Žádné velké změny se v našem případě neděly, naopak jsem se ujistila, že režim, který máme v domácím hospici, je nastavený správně, zvládli jsme pečovat o dvakrát více pacientů než normálně, aniž by nás to z hlediska fungování služby nějak výrazně zasáhlo.
Uplynulé období se nesmazatelně zapíše do naší paměti a důsledky přísných provozních opatření budou ještě dlouhou dobu ovlivňovat celou naší společnost. Nastanou (nebo nastaly) nějaké trvalé změny i v rámci fungování domácího hospice? Pokud ano, jaké?
Ano, týká se to především používání dezinfekce a ochranných pomůcek, s rouškami a rukavicemi se ještě po nějakou dobu nerozloučíme. Standardem se také stalo používání online nástrojů, což někteří kolegové, kteří na digitální způsob komunikace a práce nebyli zvyklí, nesli těžce, ale přišli na to, že osvojení si těchto dovedností není vůbec špatné.
Pandemie a s ní související opatření a nařízení s sebou nesly a nesou spoustu negativ, ale jsou mezi námi tací, kteří nacházejí i pozitiva. Nacházíte je i vy?
Určitě. Z profesního hlediska to byl vyšší zájem o péči domácího hospice, z osobního hlediska znovunabytí důvěry v lidstvo a v dobro, líbilo se mi, jak jsme se semkli a starali se jeden o druhého. Pomoc, která do hospice proudila v podobě ušitých roušek, vyrobených štítů nebo sponzorských darů, byla krásná a všem za ni děkujeme. A co se týká mého soukromí, tak tady jsem si jen potvrdila, že dokážu mnohem víc, než jsem se domnívala. Práce jsem měla dvakrát tolik, a k tomu jsem se po večerech učila s dětmi… jednoduché to nebylo. Pozitivní pro mne byly ale víkendy bez návštěv a bez výletů, někdy to není na škodu (smích).
Skloubit rodinný a pracovní život není snadné pro zdravotníky nepřetržité zdravotní služby, jakou domácí hospic je, ani za normálních okolností, jak se Vám to dařilo během nouzového stavu?
Těžce, opravdu těžce. Byl to velký stres. S manželem jsme i během pandemie měli hodně práce. Manžel pracuje v Praze, je zaneprázdněný od rána do večera, učení se s dětmi šlo za mnou, do toho péče o domácnost a rodinu, i pro tři lidi by toho bylo hodně. Děti jsou v tomto ohledu již delší dobu nastavené samostatně, starší syn pomáhá s hlídáním mladšího sourozence. Kluci jsou zvyklí, že maminka pracuje ve zdravotnictví na směny, a i díky tomu jsme to zvládli. Kdykoliv jen to bylo možné, trávili jsme čas společně. Možná ještě intenzivněji, než před pandemií.
Jak dlouho působíte v Domácím Hospici Dobrého Pastýře a proč jste se rozhodla právě pro péči o nevyléčitelně nemocné pacienty, kteří chtějí poslední okamžiky svého života strávit doma?
V Domácím Hospici Dobrého Pastýře pracuji čtyři a půl roku. Do Čerčan jsme se přistěhovali z Prahy a já se pak dozvěděla, že je tady hospic a právě hledá sestřičku pro terénní službu. Tak jsem to zkusila a zůstala jsem dodnes. Já jsem začínala jako instrumentářka na chirurgii a pak jsem dlouhá léta pracovala na gastroenterologii na interně v Praze. Tady jsem se denně potkávala s umíráním, ale rozhodně to nebylo to, s čím bych byla ztotožněná, co by se mi líbilo. Chtěla jsem to změnit. Shoda náhod nebo cesta osudu mě nakonec zavedla do Čerčan, do domácího hospice, a je to přesně to, co jsem chtěla, co byla moje představa, jak by člověk měl umírat… doma, se svou rodinou. Práce v domácím hospici je pro mě ta nejhezčí, dává mi větší smysl, než jakákoliv jiná práce, kterou jsem kdy ve zdravotnictví dělala. Není pro mě jen zaměstnáním, je mým postojem, přesvědčením, vírou, smyslem života. Cítím to tak, že bych měla děkovat každému pacientovi, který si na konci své cesty pustí do života někoho jako já, a že dostanu tu čest jej doprovodit.
Péče o umírající a podpora doprovázejících blízkých pacienta musí být fyzicky i psychicky velmi náročná. Jak si „čistíte hlavu“ nebo „dobíjíte baterky“?
Ano, pro mě jsou obtížné hlavně noční směny, kdy mám telefon pořád u ucha. I když třeba někdy nevyjíždím, tak špatně spím, pořád se budím a telefon hlídám. Prospat se během příštího dne nelze, tím, že jsou děti doma, nemám tu možnost. Také je pro mě velmi náročné, když pečujeme o mladé lidi, když jsou v rodině umírajícího děti nebo vícero pečujících osob. Během přejezdů mezi pacienty je důležité si pročistit hlavu, protože tam, kam jedete, musíte být jen pro ně a to na sto procent. Způsob, jak to dělám já, je hudba. Pouštím si ji v autě na plné pecky. Ten, kdo si sedá do auta po mě, se musí divit (smích). To dělám i doma, ráda si zatančím s dětmi, máme u toho celkem veselo. Když je možnost, tak běhám, je to můj koníček už od dětství, a také jóga, kdekoliv a kdykoliv to jde. V létě je to také práce na zahradě, houpání se v síti, zkrátka, co mi čas, rodina i práce dovolí. Samozřejmě nesmím opomenout komunikaci s kolegy, s lidmi, kteří prožívají to co já, a ví, o čem mluvím. Občas to potřebujete ze sebe dostat a mluvit s člověkem, který vám rozumí a umí o tom s vámi mluvit, to nejsou témata pro běžného posluchače.
*Domácí Hospic Dobrého Pastýře pečuje o pacienty v terminálním stádiu jejich nevyléčitelného onemocnění, kteří se rozhodli žít a dožít doma. Multidisciplinární tým domácího hospice složený ze zdravotníků, sociálních pracovníků, psychologů i duchovních usiluje již 17 rokem o přirozené netraumatizující odcházení umírajících, „léčí“ příznaky umírání, učí blízké správně pečovat o těžce nemocného, ve velké většině imobilního pacienta a připravuje je na nevyhnutelné odloučení. Péče Domácího Hospice Dobrého Pastýře je dostupná všem potřebným bez ohledu na jejich věk nebo sociální status, a to 24 hodin denně 7 dní v týdnu v regionu do 30 km od Čerčan.