Na myšlenku věnovat svůj čas a pozornost seniorům mne, před dvěma lety, přivedl první ročník charitativní akce Ježíškova vnoučata, organizovaná Českým rozhlasem. Nápad tak prostý a přitom tak úžasný, že jsem neváhala a s mužem jsme se zapojili. Loni už se přidala celá rodina a přímo v budově Českého rozhlasu jsme pomáhali balit přáníčka a laskominy snad pro všechny seniory v různých sociálních zařízeních. V tomto kontextu jsem uvažovalo o tom, jak být ještě užitečnější a prospěšnější, nicméně stále jsem nevěděla, jak na to. . . Opět mi pomohla média. Tentokrát však televizní spot, ve kterém hledali dobrovolníky pro potravinovou banku. Přihlásila jsem se, nicméně se mi nikdo neozval, což bylo značné rozčarování a říkala jsem si, zdali má smysl pokračovat, protože takto jsem si komunikaci se zájemci o dobrovolnictví nepředstavovala. Na různých webových serverech jsem začala hledat možnosti dobrovolnické práce. Je jich nepočítaně. V mém výběru hrála nemalou roli skutečnost, že finančně přispívám na hendikepovaná zvířata a organizace podporující děti jsou mediálně masově podporovány, čili má volba, dle mého pohledu logicky, padla na seniory, potažmo paliativní péči. Pročetla jsem si tedy stránky Hospice Dobrého Pastýře a okamžitě se rozhodla napsat koordinátorce dobrovolníků pí. Véghové. Čekání na odpověď se mi zdálo nesmírně dlouhé, nicméně přišlo a následně jsme se domluvily na mé účasti na vstupním školení pro dobrovolníky. Od té doby působím jako dobrovolník v čerčanském Hospici Dobrého Pastýře. . .
Velmi ráda pomáhám návštěvníkům CDS s různými aktivitami, úkoly, hrami apod. Co jsem, před mou „kariérou“ dobrovolníka nečekala je skutečnost, jaká může být v hospici legrace. S klienty se smějeme naší nešikovnosti, ale také máme nesmírnou radost, když se nám cokoli podaří, protože zde považujeme za úspěch, vlastně vše.
Většina zaměstnanců zde je vstřícná, příjemná a usměvavá. Klid a pohoda zde vládne všem aktivitám. Nikdo nikam nespěchá, nikdo neřeší čas. . . . Je to povznášející a pro mě nesmírně uklidňující.
Dobrovolnictví mi přináší pocit uspokojení, pocit užitečnosti a snad i potřebnosti, možnost děkovat předcházejícím generacím za to, že se dnes máme tak dobře, příležitost uvědomit si, co je v životě skutečně podstatné a jak deformované jsou priority mnohých lidí, zjistit, že je možné se loučit, se světem živých, v příjemném, klidném, tichém, přátelském a voňavém prostředí, ve kterém člověk zůstává člověkem až do poslední chvíle. . . .
A proč „to“ dělám? Protože mám pocit, že to je jedna z nejužitečnějších a nejsmysluplnějších věcí, které jsem v životě dělala!
Lucie