Krátce popoledni v sobotu 12. října byl běžný poklidný víkendový provoz Hospice Dobrého Pastýře narušen horečnatou přípravou programu pro návštěvníky Dne otevřených dveří.
Venku bylo krásně, babí léto v plném proudu, den jako stvořený na výlet do přírody. Ani sluníčko a letní teploty však nezlákaly ty, kteří se rozhodli využít příležitost podívat se do čerčanského hospice a potkat se s lidmi, jež svůj život zasvětili péči o nevyléčitelně nemocné pacienty.
Program odstartoval workshop na téma „Jak zvládnout péči o nevyléčitelně nemocného blízkého v domácím prostředí“. Tým domácího hospice pod taktovkou staniční sestry Adriany Šandrejové účastníkům objasnil jejich roli v péči o pacienta, jak taková péče vlastně probíhá, kdy je ten správný čas se na domácí hospic obrátit i kdo další může být pečujícím nápomocen. Podělili se s posluchači o své zkušenosti z praxe, o příběhy, které doslova vyrážely dech, dojímaly, ale i rozesmávaly. Během diskuse se samotní návštěvníci, mezi nimiž byli lékaři, sociální pracovníci, pozůstalí i samotní pečující, vzájemně obohacovali svými vjemy, postřehy a vlastními zkušenostmi s průběhem péče o umírajícího, a to jak z pohledu rodinného příslušníka, tak z hlediska odborníků ze zdravotní a sociální sféry.
Plánovaných 45 minut se protáhlo na hodinu a diskuse pak dále pokračovala během prohlídky hospice, které se bravurně zhostila sociální pracovnice a koordinátorka domácího hospice Marie Pinkasová. Sotva stihli naši hosté vstřebat nevšední zážitky z komentované procházky zařízením, už na ně v knihovně čekala projekce dokumentárního filmu režiséra Tomáše Škrdlanta „I am like a tiger“. Film zaznamenává posledních sto metrů životního maratonu architekta a výtvarníka Josku Vensona, který bojoval se zákeřnou chorobou a doprovázen dcerou svou životní pouť uzavřel právě v Hospici Dobrého Pastýře.
Silný emocionální zážitek, jenž snímek v každém divákovi zanechal, umocněný předchozím sdílením vlastních zkušeností s odcházením blízkého člověka, v tu chvíli zcela přerostl individuální rovinu, spojil všechny přítomné v několika vteřinovém tichém pochopení, že ač je smrt jakkoliv děsivá, je nevyhnutelná a doprovázení nevyléčitelně nemocného blízkého je tím největším darem, který mu během jeho odcházení můžeme dát.