Akutní myeloidní leukémie, 5 měsíců po amputaci levé ruky.
V den příjmu do péče mobilního hospice se cítí velmi slabá, udává mírné bolesti kloubů, je dušná. Během dne často pospává, jí pomálu, mobilní je pouze s dopomocí, v případě únavy ji přenáší mladší bratr. Dlouhodobě pociťuje nevolnost. Přiznává mírné depresivní ladění, ale snaží se myslet pozitivně. O své nemoci a prognóze je plně informována, o smrti hovořit nechce, chce si zachovat naději.
Její maminka dala před několika měsíci výpověď v práci a přestěhovala se za dcerou, aby během měsíců, které Lucie trávila v nemocnici, mohla pečovat o vnuka. Lucie je v pracovní neschopnosti, nepobírá příspěvek na péči. Její máma je momentálně bez příjmu. Otec dítěte neplatí alimenty. Rodina získala příspěvek od nadace. Naše sociální pracovnice podala žádost o příspěvek na péči a přídavky na dítě.
- 2. – 4. den péče
Stav stabilní, mírná nevolnost, spánek dobrý, bolest kloubů, SOS medikace nebylo potřeba.
- 5. – 6. den
Ve 23:15 h volá pacientčin přítel, Lucie pláče bolestí, je velmi rozrušený, mluví rychle, je obtížné mu porozumět, chce volat sanitku. Zdravotní sestra mobilního hospice ve službě se snaží pána po telefonu uklidnit, vyráží do rodiny.
Po příjezdu sestry se už Lucie cítí lépe, bolesti jsou mnohem slabší. Přítel sestřičce vypráví o dnešní kontrole v nemocnici. Bylo jim sděleno, že má Lucie před sebou 3 dny života. Všichni jsou v šoku. Sestra vede s celou rodinou podpůrný rozhovor, edukuje pečující ohledně aplikace injekcí.
Druhý den přijíždí na kontrolní návštěvu lékař se zdravotní sestrou. Na Lucii je vidět únava a smutek. Noc popisuje jako strašnou, myslela si, že už umírá. Zároveň se omlouvá, že sestřička musela v noci takovou dálku, ale nechtěla, aby přítel volal sanitku, do nemocnice už nechce. Rozrušila ji prognóza 3 dnů života. Prosí o každý den navíc. Ukazuje zdravotníkům prsten, včera se s přítelem zasnoubila.
Mezitím přichází syn ze školy, sedá si vedle maminky na postel. Mluví o kamarádech, o škole. Lucie posílá syna do vedlejšího pokoje, sama otvírá rozhovor o tom, co ji trápí. Lékař a sestřička citlivě otvírají otázku, co dělat, když se stav prudce zhorší.
- 7. den
Sestřička se po ranním kontrolním telefonátu dozvídá o zhoršení stavu, vyjíždí do rodiny. Lucie je při vědomí, klidná, na dotazy ale odpovídá jednoslovně, odvrací zrak, je negativistická, naštvaná. Reaguje podrážděně i na pečující rodinu.
- 8. den
Stav Lucie je vážný, celou situaci už nejbližší těžce zvládají. Přítel chce volat sanitku, ostatní nesouhlasí. Sestra jim naslouchá, snaží se je uklidnit, slibuje, že dorazí brzy i s lékařem. Po příjezdu zdravotníků Lucie nejeví známky neklidu ani utrpení. Odhadují, že má před sebou už jen pár hodin. Uklidňují nejbližší. Nabízí podporu a péči při a po úmrtí. Atmosféra v rodině už je mnohem klidnější, ranní rozrušení pominulo. Maminka sděluje, že si dcera přála bílé šaty, ještě je nemají…
Lucie umírá v odpoledních hodinách v přítomnosti matky, otce a bratra, s podporou mobilního hospice. Syn je u přítele, dle přání pacientky, aby nebyl přítomen smrti. Rodina zvládá celou situaci velice dobře a v klidu…