Pokoj číslo 17

 – rodina –

Za celou naši rodinu děkujeme, že jsme poslední týdny s naším Honzíkem mohli strávit u Vás. Na hospic vzpomínáme jako na místo, kde jsou dobrosrdeční lidé, poklidná atmosféra, krásně vonící chodba a barevné útulné pokojíky, v nichž se v každém odehrává vlastní příběh.

Kdyby Honzík mohl mluvit, tak by vám ten náš tak krásně vyprávěl. To měl Honzík moc rád! Ale ke konci už bohužel mluvit nemohl, a tak jsme jeho hlasem byli my – jeho nejbližší. Za něj mluvily jeho krásné laskavé oči, kterými se na nás všechny do poslední chvíle díval.

Něco málo z hospicového deníku:

Únor 2020

Tak se nám to podařilo a taťku převezli z nemocnice do hospice, poblíž řeky Sázavy, kterou tak miloval. Na pokoji si pak symbolicky připíjíme na to, že jsme to stihli. Tak jsme se báli, aby nezůstal v nemocnici. Provezeme taťku po hospici a ukazujeme mu, co kde je. Skvělé sestřičky nám umožnily a pomohly připravit mu vanu plnou olejíčků, po které ho ukládáme a leháme si k němu, koukáme na televizi a vyprávíme mu vše, co si bohužel on už nemůže vybavit.

Březen 2020

Ve vzduchu je pomalu cítit jaro, a tak trávíme čas i na terásce, kde obědváme a čajujeme. Z okna pokoje pozorujeme ty nejkrásnější západy slunce. V posledních týdnech se nás život smrskl právě do tohoto pokojíku č.17. V průběhu března ale začínají různá covidová opatření, hospic pomalu utichá a s taťkou i mamkou, která zůstala v hospici po celou dobu, se vídáme hlavně na zahradě, kam máme umožněný vstup.

Duben 2020

Návštěvy se začaly krátit, byly náročnější, ale každý další užitý den byl darem. Věděli jsme, že se blíží čas rozloučení.

10. dubna po západu slunce odchází obklopený láskou i Honzík, naše sluníčko.

Z celého srdce děkujeme, že jste stvořili a spolutvoříte takovéto speciální místo, kde je odcházení láskyplné a důstojné. Jsme vděční, že jsme mohli být s naším tatínkem a manželem nepřetržitě a mohli si u vás vytvořit takový malý druhý domov, bezpečný pokojík pro celou naši rodinu.