Pokoj číslo 11

Vezl jsem jí na víkend pobýt doma s rodinou. Jako že naposledy. Byla už hodně slabá. Tenoučká. Omlouvala se ve dveřích auta, že asi bude mlčet a spát za jízdy, aby nabrala sílu, půl hodiny cesty. Za pár minut začala povídat, jak se rozhodla umřít v hospici, a jak se na to chystá…

Připadala mi tak upřímná a otevřená, že jsem poprvé za tu dobu, co s těmihle lidmi v cílové rovince skoro denně pobývám (jeden za druhým mizí, odcházejí), dostal sílu se zeptat: Co myslíte, že TAM je ? Podívala se na mě klidně: Nevím, ale jsem hrozně zvědavá… Přestal jsem skoro vnímat, že řídím auto (D1), otočil jsem se na ní užasle a úlevně: Že jo? Já se bál skoro zeptat, ale mám to stejně! Děkuju.. Zalil mě velký klid. Byli jsme si v té chvíli blízcí, hezká chvíle.

Prosil jsem jí, ať vydrží, až se vrátím z dovolené, že si o tom ještě popovídáme. Vrátil jsem se, už jen spala, pod peřinou nebyla vidět, vedle ní schouleně na křesle odpočívala její dcerka…

Čím vícekrát se vidíme, tím déle spolu mluvíme. V hospici propojuji pacienty s dobrovolníky a u paní Jany tomu není jinak. Z doslechu zjišťuji, že si chce koupit elektrickou tříkolku a během pár dnů ji potkávám na chodbě s plánem projet Čerčany. Nabízím se jí, že pokud bude chvíle, mohu ji doprovodit. Domluvíme se, že budeme sledovat počasí a dle její síly vyrazíme vstříc hospůdce do Lštění.

O pár dnů později přicházím na pokoj s tím, že hlásí hezké slunečné počasí ale Jana mi říká, že se chystá za rodinou a prosí mě, zdali to můžeme přesunout na další týden. Samozřejmě souhlasím a nabízím se, že to budu dál sledovat a zase přijdu. O několik málo dnů později se znovu dostavím s tím, že bychom mohly vyrazit, ale Jana se necítí dobře a odpočívá. Zůstávám ale chvíli na pokoji, protože cítím, že by stála alespoň o moji přítomnost a krátký rozhovor. Povídáme si o její rodině a její dceři. V jednu chvíli zabrouzdáme do silné chvíle o tom, že je pro ni těžké řešit, její vlastní pohřeb se svoji dcerou. Rozpláče se a já s ní. Dovolím se jí, zdali ji mohu chytnout za ruku. Přikývne. Držím jí a tečou nám oběma slzy. Ptám se ji na dceru a její záliby. Vypráví mi o ní a zdá se, že se jí trochu ulevuje. Ukazuje mi její obrazy, které malovala. Má je vystavené. Náš rozhovor zakončujeme domluvou, že zase přijdu, až to bude k naší plánované procházce.

Blíží se slavnostní otevření Centra Péče Čerčany a my zahaleni přípravou a organizací celé akce. Vzpomenu si na slunné počasí, které hlásí týden po otevření. To stihnu.
Ráno v den otevření, přípravy vrcholí. Dotahujeme. Já sbírám zbytek informací k plánovanému programu na sekretariátu. Zahlídnu staniční sestřičku, která vychází z pokoje paní Jany.. a její pohled řekne vše.
Nestihla jsem to.

První rok v hospici. První nejintenzivnější chvíle. První příběh, který zůstane hluboko uvnitř mne.

Ze začátku bylo velmi obtížné se k Janičce dostat. Věděli jsme, že má trápení a léky jí na to nemohou stačit. Velmi malými a pozvolnými krůčky k nám začínala získávat důvěru a my jsme ji mohli nabídnout tolik námi chtěnou pomoc.

Po pár trpělivých dnech se začaly hýbat ledy a Jana se nám začínala zdát veselejší. Její smutné oči zvolnily a panenky se zdály být jasnější. Rodinu přijímala už mnohem radostněji a postupně za námi začala chodit i jen tak pro pár slov a povzbuzení.

I když stále byla svá, dle jejích slov taková „ulita“, byla s námi sdílná. Pořídila si na doporučení jiného pacienta elektrické vozítko a jezdila se koupat do řeky Sázavy za teplých letních večerů vždy v doprovodu své maminky nebo dcery. Velkou oporou jí byl i náš úžasný dobrovolník Martin, kterým jí byl velkou sílou a později i dobrým přítelem. Janička odešla připravená v míru své dcery, kterou nadevše milovala a kde obě ke konci, našly k sobě cestu.