Pokoj číslo 16

Říká se, že jaký je člověk v životě, takový je i ve smrti. Paní měla vždy svou krásnou tvář prozářenou úsměvem. Nesmírně jsem obdivovala, jak ho i v těch nejtěžších chvílích dokázala vykouzlit. Její úsměv je dar, který mi již nikdo nikdy nemůže vzít. Posmutnělou jsem ji vlastně viděla jen jednou. Přišlo jí líto, že mě již nenaučí péct věnečky z odpalovaného těsta. Takové odvážné plány se mnou, cukrařinou nepolíbenou, měla! Ale síly ubývaly.

Pro Ivana bylo těžké, nechat svou ženu odejít a zůstat sám. Několik let si pak k nám do hospice chodil vyzvedávat obědy. Každá jeho návštěva byla únikem ze samoty, rád si u nás popovídal, vypil kávu. Ivan krásně maloval, jeho obrazy dnes zdobí sesternu a denní stacionář a mnohé další naše domovy.

Před časem se Ivanův zdravotní stav začal zhoršovat. Obědy jsme mu začali vozit my. Spolu jsme se setkali před pár dny. Ivan vzpomínal na časy svého mládí, kdy jezdil s rodiči na chatu, která stála v osadě Svatojánské Proudy, na seznámení se svou ženou, na zaměstnání, kterými prošel, vlastně na celý svůj život. Vzpomínky zahřejí. Slíbil, že na příště někde vynajde fotky ze svého mládí, já jemu slíbila, že si na ně vezmu brýle. Také měl v plánu ukázat mi svůj rozmalovaný obraz a já zas, že upeču něco dobrého ke kávě…Dva dny poté zemřel. Ale vždyť jsme si slíbili a v plánu měli…

Po předchozím pobytu na LDN byla skleslá a bez nálady, po převozu do Hospice plná elánu a nadšení. Sestřičky i lékaři jsou neuvěřitelně milí, mohla se účastnit aktivit, které hospic nabízel, zazpívala si s harmonikářem, dobrovolníci byli skvělými parťáky pro všechna odpoledne… Jednu neděli jsem se za maminkou vypravila, i spolu s její kamarádkou. Strávily jsme spolu krásný den, venku, ve stínu, ve vůni letních květů… daly jsme si s mamkou po obědě její oblíbené víno – obědu moc nedala, ale víno si vychutnala. Byla ráda, že jsme se viděly a mohly si říct novinky. Dala jsem jí v pozdním odpoledni pusu na rozloučenou a netušila, že už to bude naposled… Dalšího dne se maminka rozhodla odejít na svou dlouhou pouť. Trápilo mě to, ale byla jsem ráda, že mohla svůj konec strávit v tak nádherném prostředí a s tolika milými lidmi, kteří tuhle práci vnímají jako poslání. A že naštěstí alespoň tatínek stihl přijet a být s ní v poslední chvíli. Moc děkuji hospici, že nám umožnili se ní důstojně rozloučit, za všechnu péči, kterou věnovali nejen naší mamce, ale věnují i všem klientům.