Pokoj číslo 21

Bylo mi těžko, ale věděla jsem, že to musím zvládnout. Když jsem první den odcházela, řekl mi táta „dej mi pusu a běž, přijď zítra“. To byla poslední slova, která jsem od něj slyšela Chodila jsem za ním ještě následujících 6 dní – každý den, ale už nikdy nepromluvil. Měl rád Vánoce, tak se na ně těšil a já doufala, že je ještě jednou zažije… ale šlo to hrozně rychle. Rakovina slinivky a metastáze po celé těle mu ukrajovali ze života nesnesitelnou rychlostí. Vyzdobila jsem mu tedy pokoj pár předměty s vánočními motivy a pouštěla mu koledy a tak vůbec písničky, které měl rád. Nemluvil, jen občas stiskl ruku. Ten poslední den mé návštěvy nezapomenu. Přijela jsem, chytla ho a najednou jsem zaznamenala, že se dlouho nenadýchl. „Táto, táto, co je??“, volala jsem. Nádech, výdech, nádech, výdech… ulevilo se mi, dýchá. Situace se ale opakovala. Výdech. „Táto, táto, táto.oo.o.oo.oo“. ??? Běžela jsem za sestřičkou, ta vešla se mnou do pokoje a .. otevřela okno, aby duše mohla ven. Bylo 11.12. Nejen, že těch Vánoc se nedočkal, ale ani 64. narozenin, které by měl za 3 dny.

Když přišla do hospice byla smutná, zlobila se na celý svět. A pak, pomalu, den za dnem, se začala měnit. Začala se tu cítit dobře. Vždycky našla někoho, kdo jí vyslechnul, kdo si poslechl její historky, prohlédl si její legendární fotoalbum skoro stejných fotografií. Stíhala nás v kancelářích i na chodbách, každý, koho ulovila ji musel poslouchat. A my jsme poslouchali a dávali jí drobné úkoly, třeba orazítkovat obálky nebo srovnat šanony.

Když si všimla například rozsvícené lampičky na chodbě, neváhala navštívit paní ředitelku a na nešvar upozornit. Celý hospic byl jejím domovem a my všichni jsme byli její rodinou. Milovala psy a my jsme jí je vodili do hospice, aby je mohla nakrmit. Jídlo bylo vůbec jejím velkým tématem. Nejoblíbenější pochoutkou byly pro ni dvě kila točeného salámu snědeného za studena, rovnou z papíru. Pak přestala nosit noční košili a koupila si šaty u vietnamského stánku. Chodidla všude s kabelkou, kterou ji kdosi daroval. Přemluvila mladičkého stážistu, aby jí na pokoji obarvil vlasy.

Chtěla tančit a když v hospici hrála harmonika, vždycky se našel dobrovolník, který s ní tančil. Jiní s ní hráli karty nebo jí lakovali nehty na červeno. To, že jsme přes sociální sítě našli jejího syna, kterého dala kdysi k adopci, byla čistá náhoda. Šťastná náhoda. Syn za ní přijel a ona byla šťastná. Později přijel i s vnukem. Paní Jana byla bizarní postavička, která jako by vystoupila z románu Bohumila Hrabala. Byla svým způsobem půvabně otravná, milá, bezprostřední a stoprocentně autentická. A jsem si naprosto jistá tím, že tu byla šťastná.