Pokoj číslo 6

6

CHCI POSLAT VZPOMÍNKU

Darujte nám svůj příběh doprovázení v Hospici Dobrého Pastýře. My ho vetkneme do virtuální vzpomínkové zdi tohoto pokojíku, kde Váš blízký pobýval, kde zaznělo jeho poslední slovo, přání, nádech, výdech…

Společně tak poskládáme ze střípků vzpomínek mozaiku, jež vypoví svědectví o nepostradatelnosti hospicové péče. Že má smysl, hluboký smysl. A že si zaslouží po dlouhých letech systémové řešení jejího financování. Teď víc než kdy jindy je potřeba, aby Ti, kteří mají možnost a moc jej hledat, věděli, jak důležité je najít ho. A do té doby, budeme doufat, že se najdou patroni, jež budou prostřednictvím svých darů bdít nad péčí a příběhy, které se v pokojích momentálně odehrávají…

Své vzpomínky nám můžete poslat prostřednictvím formuláře níže nebo e-mailem: komunikace@hospic-cercany.cz. Děkujeme.

FORMULÁŘ PRO VÁŠ PŘÍBĚH

CHCI SE STÁT PATRONEM

Staňte se patronem příběhů pacientů a jejich doprovázejících blízkých, jež se v pokojích Hospice Dobrého Pastýře momentálně odehrávají.

Podpořte péči o nevyléčitelně nemocné prostřednictvím pravidelného měsíčního příspěvku.

CHCI SE STÁT PATRONEM

CHCI NAVŠTÍVIT DALŠÍ POKOJE

VZPOMÍNKOVÁ ZEĎ

ZDENĚK, 2021

– Helena, dcera –

Vzpomínek je tolik, že by se ani nevešly. Ale vyberu dvě. Přicházím společně se svou dcerou do hospicu za tatínkem na návštěvu. Zastihly jsme ho se sestřičkou v kavárně. Dnes je ale trochu duchem nepřítomný a já cítím, že spolu potřebujeme být sami. Po návratu na pokoj si chvilku povídáme, držíme se za ruce, objímáme se. Ubývá slov, přibývá ticha a klidu. Pak se na mě tatínek otočí a říká: „Helenko, víš, co je v životě nejdůležitější? Nejdůležitější ze všeho je život sám… Pozdravuj za mne ty, které jsem nestihl vidět, řekni jim, že je mám rád. A teď už jdi.“ O několik dnů později sedím u jeho postele. Už odchází…

ČÍST DÁL

Sestřičky se pravidelně objevují, aby koukly, jestli něco nepotřebuje, jsem moc ráda za jejich lidskost a zkušenost. Sedím, držím tatínka za chladnoucí ruku, naslouchám jeho dechu, cítím v sobě hluboký klid. Lidé se rodí a lidé umírají. Všechno je úplně přirozené, všechno je, jak má být. Na stole hoří svíčka – zbývá pár dnů do Vánoc. A můj tatínek odchází tam, kde mu bude dobře, kde ho už nikdy nic nebude bolet. Klid a mír.

ALEXANDRA, 2010

– Karolína a Vlasta, dcery –

Moje maminka byla celý život vcelku tvrdá a hrdá, moc se nesmála, za sebou vláčela těžký náklad od života. Do hospice jsem ji převážela s velkou obavou, že za to bude nenávidět celý svět a mě prokleje. Pocit bezmoci, výčitky. A ono to nakonec bylo úplně jinak. Ten krátký čas, který byl tak těžký, se nakonec ukázal jako ten nejvýznamnější a nejhezčí, kdy jsme si byly nejblíž. Maminka se zbavila bolesti, tvořila a začala se smát. A pak řekla větu, která smyla všechny mé pochybnosti: „Nikdo na mě nebyl tak hodný, jako tady.“ S vděčností vzpomínáme…

TÁŇA, 2019

– Miroslava, doprovázející –

,,Bude to to, co z toho uděláme,“ říkával můj pan učitel němčiny a já si tuhle větu nesu s sebou životem.
Pani Táňa byla vždycky drobná, dcera baletky, ale nemoc jako by ji ještě umenšila… jen záplava vlasů na polštáři zůstala stejná. A úsměv. A oči. Laskavé a hladivé, všechno a všechny objímající. Pro to pohlazení beze slov jsme si za ní chodívaly. Byl to její nebo náš Prodloužený čas? Nejspíš společný. Bohu díky!

Jak ubývalo sil a kilogramů, cítila každou kostičku a těžko hledala bezbolestnou, úlevovou polohu…

ČÍST DÁL

Jednou v noci poprosila o antidekubitní matraci. To se na obyčejnou matraci navlékne další, taková zvláštní nafukovací, boulovatá. Jednou hadičkou jde vzduch dovnitř a druhou ven, přelévá se v polštářcích, tím se neustále mění tlak na pokožku a riziko bolestivých, špatně se hojících proleženin je menší. Má to ale nevýhodu, pod postelí ve dne v noci hučí kompresorek. Omlouvaly jsme se.
Ležela se zavřenýma očima, ruce měla složené pod hlavou… maličká, tolik bolavá. „Ne, ne, není se proč omlouvat. Krásně to šumí.“
„Jako moře?“
„Ano, jako moře. Vlastně ne, počkejte! Připomíná mi to něco jiného…“ Usmála se. ,,Už vím! Jako bublinky šampaňského!“
A na vedlejším pokoji jiná paní a i kdybychom se rozkrájely, všechno špatně.
Bude to to, co z toho uděláme…