Jmenuji se Eva, je mi 53 let, bydlím v Praze – Modřanech a jsem částečně OSVČ podnikající v oblasti účetnictví, a částečně jsem zaměstnaná jako ekonom v Pražské diecézi Církve československé husitské. O Hospici Dobrého Pastýře vím pár let, protože Církev československá husitská stála při samotném jeho zrodu.
Můj manžel byl přesvědčený, že moje dobrovolnictví v hospici je špatná volba. Domníval se, že se budu špatně vyrovnávat se smrtí pacientů, a že to bude odnášet rodina. Já se samozřejmě znám, takže jsem tušila, že to nebude můj kámen úrazu, ale největší překvapení mi přinesla skutečnost, že ve velké většině odjíždím z hospice nabitá energií a s dobrou náladou.
Všimla jsem si, že hodně dobrovolníků je v hospici 50+. Obecně se soudí, že v tomto věku člověk má vyřešenu rodinnou situaci a volnější ruce k různým aktivitám. Určitě je v tom kus pravdy, ale zároveň je to pro mne i období, kdy jsem si začala uvědomovat vlastní smrtelnost. V této životní etapě se také nejčastěji potkáváme s úmrtím v rodině. Prostě smrt pro mne najednou přestala být tabu a stalo se z ní téma. Často jsem přemýšlela o tom, kdyby umírání postihlo mě, co bych si přála, jak bych chtěla, aby vše probíhalo. Před pár lety mi zemřel na rakovinu táta a mě v té souvislosti zasáhly dvě skutečnosti. První byl fakt, jak pro mne bylo těžké s ním mluvit o nemoci nebo konci života, a jak problematicky jsem hledala vůbec témata k hovoru. A přitom jsem mu toho tolik chtěla říct. Cítila jsem, že táta musí být hrozně sám, protože se všichni vyhýbají rozhovorům nebo dokonce i jemu samému. To byla ta druhá skutečnost. Prakticky přišel o všechny přátele a známé. Bylo to samozřejmě proto, aby se ho nějak nedotkli nebo nezavadili o téma smrti, ale to neumenšuje samotu, se kterou se člověk před smrtí potýká. Kdybych ale umírala já, byla bych nejspíš šťastná, kdyby to moji příbuzní a přátelé zvládli lépe než já, mohli jsme otevřeně mluvit o všem, o smrti, o bolesti a hromadě jiných věcí, citlivých pro dnešní společnost.
Jako dobrovolník nemám samozřejmě k pacientům takto blízko, ale žádné z témat není pro mě citlivé. Za dobu mého dobrovolničení se mi stalo dvakrát, že se pacient otevřeně chtěl bavit o konci žití. Nemám ambici hovory o těchto tématech začínat, ale mám velkou touhu být někým, kdo umí naslouchat, aby se ti, co se se mnou potkají, nikdy nemuseli cítit sami. A ráda bych dodala, že se spíše cítím jako obdarovaný, než jako dárce. Pacienti, klienti a zaměstnanci hospice mi rozhodně v mnoha ohledech vylepšili život.
Eva