Mám velkou touhu být někým, kdo umí naslouchat, aby se ti, co se se mnou potkají, nikdy nemuseli cítit sami

Mám velkou touhu být někým, kdo umí naslouchat, aby se ti, co se se mnou potkají, nikdy nemuseli cítit sami

Jmenuji se Eva, je mi 53 let, bydlím v Praze –  Modřanech a jsem částečně OSVČ podnikající v oblasti účetnictví, a částečně jsem zaměstnaná jako ekonom v Pražské diecézi Církve československé husitské. O Hospici Dobrého Pastýře vím pár let, protože Církev československá husitská stála při samotném jeho zrodu.

Můj manžel byl přesvědčený, že moje dobrovolnictví v hospici je špatná volba. Domníval se, že se budu špatně vyrovnávat se smrtí pacientů, a že to bude odnášet rodina. Já se samozřejmě znám, takže jsem tušila, že to nebude můj kámen úrazu, ale největší překvapení mi přinesla skutečnost, že  ve velké většině odjíždím z hospice nabitá energií a s dobrou náladou.

Všimla jsem si, že hodně dobrovolníků je v hospici 50+. Obecně se soudí, že v tomto věku člověk má vyřešenu rodinnou situaci a volnější ruce k různým aktivitám. Určitě je v tom kus pravdy, ale zároveň je to pro mne i období, kdy jsem si začala uvědomovat vlastní smrtelnost. V této životní etapě se také nejčastěji potkáváme s úmrtím v rodině. Prostě smrt pro mne najednou přestala být tabu a stalo se z ní téma. Často jsem přemýšlela o tom, kdyby umírání postihlo mě, co bych si přála, jak bych chtěla, aby vše probíhalo. Před pár lety mi zemřel na rakovinu táta a mě v té souvislosti zasáhly dvě skutečnosti. První byl fakt, jak pro mne bylo těžké s ním mluvit o nemoci nebo konci života, a jak problematicky jsem hledala vůbec témata k hovoru. A přitom jsem mu toho tolik chtěla říct. Cítila jsem, že táta musí být hrozně sám, protože se všichni vyhýbají rozhovorům nebo dokonce i jemu samému. To byla ta druhá skutečnost. Prakticky přišel o všechny přátele  a známé. Bylo to samozřejmě proto, aby se ho nějak nedotkli nebo nezavadili o téma smrti, ale to neumenšuje samotu, se kterou se člověk před smrtí potýká. Kdybych ale umírala já, byla bych nejspíš šťastná, kdyby to moji příbuzní a přátelé zvládli lépe než já, mohli jsme otevřeně mluvit o všem, o smrti, o bolesti a hromadě jiných věcí, citlivých pro dnešní společnost.

Jako dobrovolník nemám samozřejmě k pacientům takto blízko, ale žádné z témat není pro mě citlivé. Za dobu mého dobrovolničení se mi stalo dvakrát, že se pacient otevřeně chtěl bavit o konci žití. Nemám ambici hovory  o těchto tématech začínat, ale mám velkou touhu být někým, kdo umí naslouchat, aby se ti, co se se mnou potkají, nikdy nemuseli cítit sami. A ráda bych dodala, že se spíše cítím jako obdarovaný, než jako dárce. Pacienti, klienti a zaměstnanci hospice mi rozhodně v mnoha ohledech vylepšili život.

Eva