Já i maminka, jsme měly při nástupu obavy, ale ani jedna jsme si je raději nesdělovaly a snažily se před sebou tvářit, jakoby jsem jí vedla někam třeba do hotelu. A zpětně musím říct, že to bylo nejlepší rozhodnutí v dané situaci.
Maminka se zabydlela, a protože již nemohla mluvit, tak mi psala ručně dopisy nebo gestikulovala a často na mně ukazovala palec nahoru…jako, jako že se jí tam líbí, a že je ráda, že jsem pro ní toto místo vybrala a že se tam maminka dostala. Když jsem se jí ptala několikrát, jestli jsou na ní všichni tak milý, jak působili na mně, gestem ukázala a pohladila mně…jako že všichni jsou moc hodní.
A musím říct, že od vstupu na recepci, přes sestřičky, ošetřovatelky, uklízečky, prostě pokaždé, když jsem se s někým z hospice setkala, jsem si říkala, že to snad není ani možné, jak milý, ochotní lidé tady pracují. Neuvěřitelné asi pro nikoho, kdo to sám nezažije. V této extrémně citlivé a vypjaté stresové situaci, jsou to opravdu profíci a andělé, jak pro nás „příbuzenstvo“, tak 100% pro nemocného.
Jednou mi maminka napsala, že sedí na balkoně a připadá si jako Anděl na horách (její oblíbený film). Měla jsem v té době 8mi měsíční dcerku, se kterou jsem za maminkou chodila. Vždy mi sestra přinesla něco na podlahu, ať dcerka neleze po studené zemi. Jednou mi na balkoně nasněžilo trochu do kočárku, sestry mi sami z kočárku vyndaly věci a rozvěsily je po topení. Maminka sice na pokoji měla televizi zavěšenou, ale říkala, že se jí nahoru špatně dívá. Tak jsme opět poprosily personál a ten se snažil mamince televizi dát na stůl do úrovně očí.
Bylo tam těch situací mnoho, a vždy mi kdokoliv z personálu vyšel vstříc. Poslední setkání s maminkou, byl buď hodně o osudu, ale i o sestřičce, která měla službu. Přišla jsem za maminkou 30.1.2022, ale chtěla jsem po sestře, ať se maminky jde zeptat, zda se na návštěvu cítí. (Den předem už byla velmi unavená a ani telefonem se nechtěla vidět). Chtěla jsem mamince dát možnost rozhodnutí, a nevnutit se někomu, kdo už se třeba z jakéhokoliv důvodu na poslední návštěvu necítí. Čekala jsem za dveřmi pokoje a sestra se šla maminky zeptat, zda si přeje návštěvu od dcery a já se klepala strachy, že řekne ne a nebudu mít možnost se s ní rozloučit, ale budu to muset respektovat. Pro mne dlouhé chvíli (ale ona byla určitě kratší, než se mi zdála), sestra vyšla a řekla, že maminka povolila návštěvu jen mezi dveřmi, což mi bylo jasné, že maminka sestře kývala hlavou že nechce, ale sestra jí určitě přemlouvala a rozhodla, možná i za ní a to kvůli mně. Věděla, že to bude moje poslední možnost. Věřím, že to tak nějak v tom pokoji muselo být. Já se tedy s maminkou rozloučila mezi dveřmi a bylo to velmi emotivní a velmi těžké, a to pro maminku, pro mne ale i pro tu sestru.
Po zavření dveří jsme obě se sestrou, byť jsme se viděly poprvé brečely. Objala mne a snažila se utěšit. Byla prostředníkem rozloučení matky s dcerou. A já jí za to děkuji a jsem vděčná. Myslím, že to vymyslela pro danou chvíli nejlépe. Po tomto rozloučení, jsem už za maminkou jet nemohla, ona už jen spala, a jezdil za ní manžel. Já už jsem věděla, že si to maminka nepřála a jí bych už nepomohla. Manžel, vše se sestrami řešil a posílal moje vzkazy… Maminka zemřela 8.2.2022. Její pobyl byl krátký asi cca 3 týdny, ale já za tyto chvíle budu do své smrti vděčná.
Perfektní péče a důstojná atmosféra. Mamince bylo 55 let.
