Pokoj číslo 12

Sestřička nám hned říkala, že tatínek ještě minulý týden chodil pro pivo a vtipkoval, ale že se teď hodně zhoršil a je na velkých dávkách tlumících léků.

Když jsem vešla do pokoje a viděla tam tatínka ležet na posteli, vše se otočilo a mě bylo do pláče, hrudník se mi svíral a těžko jsem lapala po slovech…. tatínka jsem chytila za ruku a prohlédla mu do očí, hned jsem věděla že mě poznal. Na ten jeho pohled nikdy nezapomenu, jako kdyby říkal že ho to vše mrzí, a že prosí o odpuštění…

Nedokázala jsem ze sebe dostat skoro nic, jen jsem tam stála držela ho za ruku a špitla, že mu odpouštím. Viděla jsem v jeho očích úlevu…

Tatínek druhý den ráno odešel za duhový most. Byla jsem ráda, že mi osud dopřál možnost se po tolika letech s tatínkem setkat a odpustit mu. Věřím, že odesel v klidu a s čistou duší, že mu bylo odpuštěno.

Vám všem Andělům děkuji za práci, kterou děláte celým srdcem.

Tu noc, kdy jsem u paní Hany seděla a byla u ní v jejích posledních chvílích mi přišlo, že potřebuje pomoci dojít na druhý břeh a já jí s tím musím pomoci.

Já sama, jako ateista, nemám s modlením sebemenší zkušenost, ale cítila jsem potřebu jí toto splnit. Došla jsem k naší kapli a začala prohledávat literaturu, která ležela na stolku. Vzala jsem si jednu z knih, sedla si vedle postele paní Hany a začala jí potichu předčítat. Její dech se zpomalil, její neklid se zmírnil, začala odcházet.

Její odchod ve mně vyvolal potřebu začít se zajímat o doprovázení osob, pro které je víra zakotvená v životních principech. Za to Vám paní Hano, děkuji…