Pokoj číslo 13

13

CHCI POSLAT VZPOMÍNKU

Darujte nám svůj příběh doprovázení v Hospici Dobrého Pastýře. My ho vetkneme do virtuální vzpomínkové zdi tohoto pokojíku, kde Váš blízký pobýval, kde zaznělo jeho poslední slovo, přání, nádech, výdech…

Společně tak poskládáme ze střípků vzpomínek mozaiku, jež vypoví svědectví o nepostradatelnosti hospicové péče. Že má smysl, hluboký smysl. A že si zaslouží po dlouhých letech systémové řešení jejího financování. Teď víc než kdy jindy je potřeba, aby Ti, kteří mají možnost a moc jej hledat, věděli, jak důležité je najít ho. A do té doby, budeme doufat, že se najdou patroni, jež budou prostřednictvím svých darů bdít nad péčí a příběhy, které se v pokojích momentálně odehrávají…

Své vzpomínky nám můžete poslat prostřednictvím formuláře níže nebo e-mailem: komunikace@hospic-cercany.cz. Děkujeme.

FORMULÁŘ PRO VÁŠ PŘÍBĚH

CHCI SE STÁT PATRONEM

Staňte se patronem příběhů pacientů a jejich doprovázejících blízkých, jež se v pokojích Hospice Dobrého Pastýře momentálně odehrávají.

Podpořte péči o nevyléčitelně nemocné prostřednictvím pravidelného měsíčního příspěvku.

CHCI SE STÁT PATRONEM

CHCI NAVŠTÍVIT DALŠÍ POKOJE

VZPOMÍNKOVÁ ZEĎ

VILÉM, 2020

– Mirka, ošetřovatelka –

Červenec 2020

Seděl v křesle s nohama přitaženýma k bradě. Celý den. V prošívané bundě. Cestou do hospice vypotřeboval všechny síly, nezbylo ani trochu, ani na přesun do postele už ne. Měl nemocná játra, orgán, který zajišťuje více než polovinu klidové produkce tělesného tepla, a proto se nemohl zahřát…

Byl dlouholetým členem orchestru Opery ND. Vlastníma rukama, rukama violoncellisty, postavil veliký dům, ale než si do něho stihl někoho přivést, bylo třeba postarat se o nemocnou maminku. A když maminka zemřela, objevila se nemoc jeho…

ČÍST VÍCE

Druhý den jsme mu nabídly na prohřátí vanu. Přijal a horká koupel, pravidelně ve čtvrtek v půl třetí, se pro něho na měsíc stala světýlkem uprostřed týdne. Měl vždy už předem nachystanou sadu žínek, kartáčů a kartáčků… a předem promyšlený každý pohyb. Do tohoto staromládeneckého rituálu nebylo možné jakkoliv zasáhnout a my jsme ani nechtěly, byl to jeho čas, jen jsme mu ,,jistily záda“.

Jednou jsme cestou do koupelny potkali pána na vozíčku, smál se a halasil na celou chodbu. Pan Vilém ho smutně vyprovázel pohledem: ,,Víte, co je nejhorší, sestřičko? Že už nemám sílu se radovat…“

Než jsem odjela na dovolenou, napsala jsem panu Vilémovi dopis. Jestli ho stihl přečíst, nevím. Zemřel následující čtvrtek odpoledne, v čas obvyklé koupele…

16. července 2020, 2331

Vážený a milý pane Viléme,

sedím v kuchyni, dům je tichý, ustalo už i psí a kočičí hemžení. Našla jsem si, jak jste doporučil, Monteverdiho Mariánské litanie a Nešpory. Poslouchám a před očima mi běží uplynulý den. Moc Vám děkuji za odpolední zastavení, za společný čas, za vyprávění… za muziku, která prostoupila noc. Z venku cítím lípy rozvoněné jemným deštěm… pod oknem, navzdory kapkám, do tmy září květy pupalek… rozhostil se ve mně klid a mír. Bohu díky za všechny dnešní dary! Často přicházejí takhle nečekaně a mnohokrát se možná o ně připravíme vlastním spěchem nebo nedočkavostí…

Ještě jednou srdečně děkuji, bylo mi velikou ctí Vás poznat a těším se, neskromně, na vše společné, co Pán Bůh dá. Jen On sám ví, čeho je nám třeba. Vyprošuji Vám klidné a nebolavé dny a sílu na radost. A vůbec to, myslím, nemusí být nápadné radování po vzoru dnešního pána na vozíčku… Mirka