Pokoj číslo 14

14

CHCI POSLAT VZPOMÍNKU

Darujte nám svůj příběh doprovázení v Hospici Dobrého Pastýře. My ho vetkneme do virtuální vzpomínkové zdi tohoto pokojíku, kde Váš blízký pobýval, kde zaznělo jeho poslední slovo, přání, nádech, výdech…

Společně tak poskládáme ze střípků vzpomínek mozaiku, jež vypoví svědectví o nepostradatelnosti hospicové péče. Že má smysl, hluboký smysl. A že si zaslouží po dlouhých letech systémové řešení jejího financování. Teď víc než kdy jindy je potřeba, aby Ti, kteří mají možnost a moc jej hledat, věděli, jak důležité je najít ho. A do té doby, budeme doufat, že se najdou patroni, jež budou prostřednictvím svých darů bdít nad péčí a příběhy, které se v pokojích momentálně odehrávají…

Své vzpomínky nám můžete poslat prostřednictvím formuláře níže nebo e-mailem: komunikace@hospic-cercany.cz. Děkujeme.

FORMULÁŘ PRO VÁŠ PŘÍBĚH

CHCI SE STÁT PATRONEM

Staňte se patronem příběhů pacientů a jejich doprovázejících blízkých, jež se v pokojích Hospice Dobrého Pastýře momentálně odehrávají.

Podpořte péči o nevyléčitelně nemocné prostřednictvím pravidelného měsíčního příspěvku.

CHCI SE STÁT PATRONEM

CHCI NAVŠTÍVIT DALŠÍ POKOJE

VZPOMÍNKOVÁ ZEĎ

FRANTIŠEK, 2017

– Mirka, pečovatelka –

,,Aničkó!“ Opatrně jsem pustila jeho ruku a šla zavřít okno. Dole před kavárnou nesnesitelně rachotil chlapeček po dlažbě velikou oranžovou plastovou Tatrou a neustále volal jakousi Aničku… a chvíle odcházení má být přece tichá! Nejtišší! ,,Aničkó!“ A pak mi to sepnulo. Náhody nejsou!

Pan František pocházel z Tábora a byl řidičem z povolání. Vždycky šoféroval jen veliké náklaďáky. Naposledy Tatru. Když se jeho stav nečekaně prudce zhoršil, sestřičky vytelefonovaly, aby přítelkyně Anička přijela dříve, než plánovala…

ČÍST DÁL

Strávili spolu noc a den a byli dokonce společně i na bohoslužbě v hospicové kapli. Následující ráno pak dostal morfinový dávkovač, přestaly ho trápit bolesti a klidně spal.

Pootevřela jsem okno ještě o trochu víc a znovu uchopila jeho ruku. Usmívala jsem se nad nekonečnou Boží vynalézavostí a smyslem pro humor a pan František se usmíval také. Jeho dech byl najednou pomalejší a pomalejší a céva na zápěstí v mé dlani přestávala tepat… jako když se zastavuje hodinový strojek… Velikým oknem do pokoje vstoupil divukrásný západ slunce a zvlněný obzor se otevřel až někam… k Táboru. Posvátná chvíle. ,,Aničkó!“

LADISLAV , 2022

– Veronika, majitelka terapeutického koně Sagiho –

Náš příběh se odehrál přede dveřmi hospice. Setkání, kterého si moc vážím. Sagi pomalu přistoupil k lůžku a jen čekal na pohlazení od pana L. Vím, že v prvních chvílích setkání se Sagim přichází velké emoce. Bylo to tak i tentokrát. Nechávám v tichosti plynout čas. Sdílíme společný okamžik.  Pan Ladislav Sagiho pomalu hladí, začíná mu vykládat o rodině, Sagi přivírá oči a poslouchá. Hlavu sklání ještě níž, aby Ladislav lépe dosáhl na jeho čelo. Ani nevím jak, rozproudí se mezi námi hovor. Povídáme si o všem možném, ale především o koních, o vnučce, o rodině, společně se zasmějeme Sagiho pčíknutí. Ani Sagimu, ani mně se nechce odejít. Děkuji za fotku, která zachytila naši vzácnou společnou chvíli. Bylo mi ctí Vás potkat…