Pokoj číslo 15

Všechno jsem mu vysvětlila a společně jsme ten ďábelský přístroj, jak ho označil, přemohli. Odměnou mi byl odborný výklad k Janáčkovu Tarasu Bulbovi. Žasla jsem, co všechno je možné do hudby ukrýt a následně mezi tóny slyšet. Tedy když má člověk školené ucho. To já rozhodně nemám a spíše než mezi tóny jsem četla v jeho tváři. Myslím, že jsem si Janáčka ještě nikdy tak neužila. Byl okouzlující. Pan inspektor. Než jsem odcházela, krok za krokem jsme spolu zapnutí a vypnutí zopakovali a pan Václav se těšil, jak bude po večerech poslouchat.

Ale všechno bylo jinak. Jen jsem za týden vstoupila do dveří jeho pokoje, už smutně vrtěl hlavou. Nepodařilo se a sestřičky prý nechtěl obtěžovat. Dala jsem mu přehrávač do postele na klín a začali jsme znovu. Pomalu, pomaloučku. Brzy nám ale oběma bylo jasné, že to nepůjde. Nemoc za těch několik málo dní pokročila a nic nového už hlava nedokázala uložit. Seděl na posteli jako hromádka neštěstí… A pak jsme dostali nápad! Doběhla jsem pro papír a tužku, nakreslila přehrávač, opravdu tam těch čudlíků bylo nějak moc, všechno očíslovala a sepsala návod. Než jsem ten večer odešla, prošli jsme cestu tam a zpátky několikrát. Vypadalo to nadějně, zdálo se, že tentokrát už koncert bude.

Celá napnutá jsem o pár dní později brala za kliku pokoje číslo 15. Místnost byla plná odpoledního sluníčka. „Musím se vám pochlubit! Přeposlouchal jsem všechny Beethowenovy symfonie!“ zářil pan inspektor. A opravdu, jako by se poslední tóny ještě třepetaly pod stropem. „Jen jediné mi trochu kazí radost. Že jsem použil tahák. Poprvé v životě!“

Okna tohoto pokoje vedou do ulice a kdykoliv jsme je měly otevřené pomlouvaly jsme společně pejska, co štěkal a štěkal bez únavy bez ohledu na to, jestli šel někdo po ulici. „Blbec“, řekla jednou bez přípravy na paní Irena na adresu psa. Dostala jsem záchvat smíchu a poprvé jsme se obě společně od srdce smály. Nerada pokoj opouštěla. Neměla ráda nečekané návštěvy. Čas od času jsme opatrně nabízeli přednášky, hudební produkce, zahradu, terasu, atrium atd. Velmi zřídka s něčím souhlasila. Občas přeci jen s tím, že jsme ji odvezli na terasu, ale myslím, že jen kvůli tomu, aby nám udělala radost. Chodili jsme pak opatrně po chodbě a potichu, jsme si říkali: „Irena je na terase, ale potichu, nekoukejte se tam“, aby si užila sluníčko a nepoznala, že ji tajně pozorujeme a užíváme si to s ní. S ošetřovatelkou, která dostala její plnou důvěru, barvily vlasy v naší koupelně nad perličkovou vanou, kde si po náročné proceduře dopřála bublinky celého těla. Po vyfoukání nové vlasy rozprostřela na polštář a ano, byla to opravdu dáma.