Pokoj číslo 18

Dnes 23. prosince 2022 otevíráme poslední pokoj. Číslo osmnáct. Zůstal bez příběhu… Myslím, že ne náhodou… Jeho zeď je v tuto chvíli nepopsaná možná proto, aby se ujala vzpomínky, jež pokoj postrádá. Vzpomínka postrádá vlastně i jméno pacientky. Nepovedlo se mi ho dopátrat. A přitom byl tento příběh inspirací ke vzniku celého tohoto projektu…. Projektu „Pokoje s příběhy“…

– Jana, PR+FR –

Takto se určitě nejmenovala… To bych si zapamatovala. Jmenovala se jinak, ale nedokážu si vzpomenout…

Listopad nebo prosinec 2020… Pandemie Covidu v plné síle. Platí nejpřísnější protiepidemická opatření. V čase, kdy obyčejně hospicem proudí davy návštěv a hostů adventních akcí, je ticho. Hrozivé ticho. Místo předvánoční nálady jsme plní obav, zda ustojíme nákazu v řadách kolegů a pacientů. Covid kosí jednoho za druhým. Těžké průběhy. V přímé péči slouží už jen hrstka odolných. Potkáváme se v noci v suterénu hospice, když si ochrannými pomůckami olemovaným unaveným pohledem sdělujeme nesdělitelné.

Útlý tým fundraisingu se tou dobou přestěhoval do hospicové kuchyně ve snaze upéct půl tuny dobročinného vánočního cukroví… Alternativní plán za výpadek adventních benefičních akcí. S výtěžkem se v rozpočtu počítá, tak děláme, co můžeme.

Nový příjem. Cecílie. Přichází ve špatném stavu s kratičkou prognózou dožití. Dnes vaří Alena. Jako obvykle, vytvoří kartičku se jménem pacientky, kterou se označuje termobox s jídlem. Čeká na pokyny. Diety, přání, alergie… Tady dole v kuchyni vnímají pacienty skrze jídlo. Vědí o nich docela dost. Zda jsou vděční jedlíci, vybíraví kritici, kdo je na sladké a kdo nesnáší rajčata… Přesně vědí, jak se pacientovi daří. Dostanou-li pokyn mixovat, pacient se zhoršuje. S opakovaným návratem netknutého jídla tuší blízký konec. A pak telefonát z patra a kartička se jménem z nástěnky zmizí…

Jméno Cecílie zde chvíli visí bez pokynů. Paní spí, nejí. Konečně snad za dva dny první informace. Kaše. Alena se pouští do práce. Neúnavně 5x denně posílá nahoru výsledek svého snažení. Porce se vrací dolů netknuté. Ani lžička. „Co já bych jí vymyslela…“ mumlá si pod nos. A zkouší dál. Jablíčka se skořicí. Hrušky. Rýže. Vločky. Tvaroh… Nic. Ani jedna jediná lžička.

„Co mám dělat, aby se najedla? Už jsem zkusila snad všechno…“ zoufá si po několika málo dnech, pořád vymýšlí nové a nové kombinace. Neúspěšně. Až pak jednou odpoledne při přípravě večeří vykřikne: „Já už vím. Potřebuje silný vjem.“ Kaši tentokrát pořádně osladí. Ochutná. „Ježíši, to je síla, tohle musí cítit, i kdyby nechtěla…“. Termoboxy jedou potravinovým výtahem nahoru. Za pár hodin se vrací zpět do kuchyně. Alena netrpělivě otevírá jako první ten se jménem Cecílie. Několik lžiček z porce chybí… „Myšička! Myšička malá, snědla!“ Alena tančí po kuchyni. Opravdu tančí. A já brečím a říkám si, že tohle musím začít zaznamenávat, aby se lidé venku dozvěděli, co je to hospicová péče. Přesně tohle. Hledání, kouzlení, plnění všemožných přání. Na každé nuanci zde záleží.

Cecílie po několika dnech zachutnalo snad úplně všechno. Dokonce jedla i normální jídlo. Alena kouzlila a se spokojeným úsměvem vyndávala prázdné talíře z jejího boxu. Byl to dlouhý týden, v neděli večer Alena odjíždí spokojeně domů s vizí dvoudenní pauzy. Ve středu ráno se vrací do práce s nápady, čím dnes Cecílii překvapí. Její jméno ale na nástěnce chybí…