Pokoj číslo 20

20

CHCI POSLAT VZPOMÍNKU

Darujte nám svůj příběh doprovázení v Hospici Dobrého Pastýře. My ho vetkneme do virtuální vzpomínkové zdi tohoto pokojíku, kde Váš blízký pobýval, kde zaznělo jeho poslední slovo, přání, nádech, výdech…

Společně tak poskládáme ze střípků vzpomínek mozaiku, jež vypoví svědectví o nepostradatelnosti hospicové péče. Že má smysl, hluboký smysl. A že si zaslouží po dlouhých letech systémové řešení jejího financování. Teď víc než kdy jindy je potřeba, aby Ti, kteří mají možnost a moc jej hledat, věděli, jak důležité je najít ho. A do té doby, budeme doufat, že se najdou patroni, jež budou prostřednictvím svých darů bdít nad péčí a příběhy, které se v pokojích momentálně odehrávají…

Své vzpomínky nám můžete poslat prostřednictvím formuláře níže nebo e-mailem: komunikace@hospic-cercany.cz. Děkujeme.

FORMULÁŘ PRO VÁŠ PŘÍBĚH

CHCI SE STÁT PATRONEM

Staňte se patronem příběhů pacientů a jejich doprovázejících blízkých, jež se v pokojích Hospice Dobrého Pastýře momentálně odehrávají.

Podpořte péči o nevyléčitelně nemocné prostřednictvím pravidelného měsíčního příspěvku.

CHCI SE STÁT PATRONEM

CHCI NAVŠTÍVIT DALŠÍ POKOJE

VZPOMÍNKOVÁ ZEĎ

JIŘÍ, 2013

– Romana, dcera –

Tatínek zde strávil posledních 6dní svého života, kdy už nás díky agresivnímu nádoru v hlavě nepoznával a většinu času spal… po několika dnech jsem za ním přivezla maminku a při vstupu do pokoje taťka stál u postele oblečený a čekal na nás…

2hodiny povídal a povídal o rozhovoru s paní doktorkou, s psycholožkou, o tom jak ho vezli vykoupat, jak jsou všichni milí. Chtěl s námi domů, což nešlo… Po návratu domů jsem telefonicky ověřovala jeho stav a už zase byl na tom jako dřív, ležel a spal.

Bylo krásné (i když trochu šokující), že se s námi ještě takto rozloučil. Když odešel, využily jsme s mou dcerou ještě možnost rozloučit se s ním v kapli… moc nám pomohlo vidět po tom dlouhém utrpení naprostý klid v jeho tváři. Děkujeme.

MARIE , 2019

– Monika, staniční sestra 2. patra –

Paní Marie učitelka těsnopisu na obchodní akademii. Dnes skoro zapomenutá činnost či profese, pro mladé lidi slovo s nádechem archaizmu. Možná právě i proto je pro nás vzpomínka na ni tak živá. Jako učitelka si uměla říct, co potřebuje a jak to chce. Přímá a upřímná ryzí žena. Nevzdávala se ani ve své těžké nemoci.

Milující manžel přijížděl každý týden, aby ji doprovázel. Přijížděl s upečenou husou a pivem. Paní Marie se vždy na jeho návštěvy těšila a posilovaly ji. Svědčilo o tom to, že se její závažný zdravotní stav opakovaně zlepšil vždy, když přijel s onou husou a pivem.

Její manžel nás ještě po jejím odchodu dlouhou zásoboval jablíčky z jejich zahrady…