Pokoj číslo 22

– Karolína, dcera –

Kde začít psát příběh… Všechno bylo tak rychlé, že jsem si tuto skutečnost uvědomila až na úplném konci. Táta přijel k Dobrému Pastýři ve čtvrtek 3. listopadu 2022 kolem 11. hodiny. Čekaly jsme na něj s mámou v kavárně v přízemí. Obě nervózní z neznáma doufáme, že o tátu bude konečně důstojně postaráno. To, co jsme viděly v nemocnici se nesmělo dít už ani jeden další den… Teprve před 5 týdny jsme mu volaly záchranku, protože mu několik předešlých dnů nebylo dobře. Teprve před 2 týdny jsme se dozvěděly, že má leukemii. Teprve před 1 týdnem nás poprvé k němu pustili a řekli nám, že mu už nemůžou pomoci. Teprve před 3 dny jsme ho držely za ruku, když mu lékaři tuto skutečnost sdělovali.

Přijela převozová sanitka, paní na recepci nás poslala do 2. patra. Táta ležel celou dobu na lehátku a vtipkoval, že v sanitě bylo jak v mrazáku. Milá sestřička nás odvedla k pokoji číslo 22. Na jmenovce už stálo jeho jméno a na háček na křídlu dveří slečna pečovatelka pověsila kytičku.

Tohle bude domov pro poslední dny mého táty, říkala jsem si. Jedna z informací, jejíž hloubku si uvědomíte až později. Pánové ze sanitky společně s pečovatelkami přesunuli tátu na postel a i my s mámou konečně vstupujeme dovnitř. Pokoj krásně voní, je barevný, z okna je vidět louka a stromy. Říkám tátovi „třeba uvidíš i srnky“, ale moc dobře vím, že za ten měsíc v nemocnici se mu zrak zhoršil. Všichni tři se usmíváme.

Zadívám se na tátu, který se seznamuje s ovládáním postele. Leží přede mnou jen stín člověka, kterého před 5 týdny odvážela sanita. Nechápu, jak se to mohlo tak rychle stát. Nejí, nechodí, umírá. Přichází sestřička a povídá si s tátou, jak se cítí, co má rád, vysvětluje, nabízí. Nespěchá. Má na něj čas a stejně jako všichni v tomto laskavém domě, usmívá se. Laskavost a klid zde sálá ze všech stran nejen na klienty, ale i na jejich rodiny. Všichni to tak moc potřebují.

V pokoji číslo 22 strávil táta přesně 11 dní. Ale stihli jsme všechno. Oslavili jsme jeho poslední svátek, postupně ho navštěvovala celá naše početná rodina ze všech koutů republiky, přijeli zdravotní klauni, které léta podporoval. Táta se smál. První dny vypadal návštěvu od návštěvy lépe, tak moc mu kontakt s rodinou a lidský přístup zaměstnanců pomáhal. Víte, jak moc nemocného potěší na duši bublinková koupel? Každý den jsme si spolu dávali pivo, máma mu vozila pejska a já vnoučata. Manžel ho holil u písniček Elvise. Byl nebývale teplý podzim, mohli jsme tedy tátu vzít aspoň jednou na zahradu, kde si dal svůj poslední doutník. Byly to dny plné vděčnosti. Vděčnosti za to, že spolu ještě chvíli můžeme být teď a tady.

Věděli jsme, že je konec blízko, přesto se na to nedá tak úplně připravit. V pondělí 14. listopadu 2022 v 11 hodin táta zemřel. O několik hodin později jedu výtahem poprvé do suterénu. Vedle mě stojí manžel, naproti sestřička. Vede nás za tátou. Vždycky jsem si říkala, kde asi je ta místnost. Nebojím se. Přijde mi to úplně přirozené. Vím, že teď už mu je dobře. Leží na své posteli uprostřed místnosti s barevným oknem. Kolem stojí židle, na stole hoří svíčky. V rukách drží malého plyšového pejska, kterého před 15 lety dal svému nejstaršímu vnukovi a ten zrovna nedávno ho předal tomu nejmladšímu. Je to pár dní, co pejska dal ten nejmladší dědovi. Zatímco si táta celý život pamatoval naše první setkání, já si budu vždycky pamatovat naše poslední. Naposledy ho hladím a dávám mu pusu na čelo. Tak ahoj tati, zítra už tedy nepřijedu.

Vracíme se do pokoje číslo 22. Je stejný jako včera a přece tolik jiný. Okno je otevřené, na jednom ze stolků hoří svíčka. Chodí za námi všichni, kdo tátu znali a starali se o něj. Přejí upřímnou soustrast a vidím, že to myslí opravdu upřímně. Některé dámy mají v očích slzy. Musíme vše vyklidit a zabalit. Část necháváme pro další pacienty. Třeba již zítra se zde začne odehrávat další, úplně nový příběh.

– Vladimíra, dcera –

Vzpomínám, jak jste přijali do pokoje číslo 22 našeho tatínka. Bylo o něj krásně postaráno, sestřičky, paní doktorky se staraly. Vzpomínám, byla to slunná sobota, kdy jsme přijely za tatínkem. On v pokoji nebyl, potkaly jsme sestřičku a ta povídá: tatínek je na terase, když je krásně, tak je venku. Byl to ten nejkrásnější den s ním. Ještě s námi mluvil, měl tu jeho srandu. Byl to poslední den, kdy s námi mluvil a mluvil… poslední jeho energie, poslední všechno, pak už jen bezmoc a prosba Bohu, ať už si ho vezme k sobě tam nahoru, ať už netrpí. 7 dní. Naposledy. Zemřel. Bolest. Ztráta. Spokojený úsměv, to nikdy nezapomenu. Odešel smířený. Děkuji Vám z celého srdce za všechno, jste Andělé…