Pokoj číslo 23

23

CHCI POSLAT VZPOMÍNKU

Darujte nám svůj příběh doprovázení v Hospici Dobrého Pastýře. My ho vetkneme do virtuální vzpomínkové zdi tohoto pokojíku, kde Váš blízký pobýval, kde zaznělo jeho poslední slovo, přání, nádech, výdech…

Společně tak poskládáme ze střípků vzpomínek mozaiku, jež vypoví svědectví o nepostradatelnosti hospicové péče. Že má smysl, hluboký smysl. A že si zaslouží po dlouhých letech systémové řešení jejího financování. Teď víc než kdy jindy je potřeba, aby Ti, kteří mají možnost a moc jej hledat, věděli, jak důležité je najít ho. A do té doby, budeme doufat, že se najdou patroni, jež budou prostřednictvím svých darů bdít nad péčí a příběhy, které se v pokojích momentálně odehrávají…

Své vzpomínky nám můžete poslat prostřednictvím formuláře níže nebo e-mailem: komunikace@hospic-cercany.cz. Děkujeme.

FORMULÁŘ PRO VÁŠ PŘÍBĚH

CHCI SE STÁT PATRONEM

Staňte se patronem příběhů pacientů a jejich doprovázejících blízkých, jež se v pokojích Hospice Dobrého Pastýře momentálně odehrávají.

Podpořte péči o nevyléčitelně nemocné prostřednictvím pravidelného měsíčního příspěvku.

CHCI SE STÁT PATRONEM

CHCI NAVŠTÍVIT DALŠÍ POKOJE

VZPOMÍNKOVÁ ZEĎ

VALTR, 2013

– Klára, sociální pracovnice –

Když na ten rok vzpomínám, vždycky říkám – to byl ten rok, co byli v hospici Valtr a Jana. Objevili se někdy na jeho začátku – drobný, dobrosrdečný muž a jeho velká žena s obrovským laskavým srdcem, do kterého se brzy vešla spousta „hospicových“ lidí. Jana špatně chodila, špatně viděla – ale v hospici byla „ta zdravá“. Podle doktorů měl Valtr před sebou pár týdnů a Jana se rozhodla, že se do hospicového pokojíku nastěhuje s ním a že si užijí každou chvíli…

ČÍST DÁL

Ne že by neprožívali těžký čas, smutek a slzy se objevovaly často. Ale když se ohlédnu, vidím, jak se chechtají, jak zpívají a radují se z každého dalšího dne. Z prorokovaných týdnů byly měsíce a léto se proměnilo v jednu velkou párty. Sedávali jsme v atriu, v „cédéesku“ nebo zahradě, povídali, zpívali, vyráběli, smáli se a vymýšleli ptákoviny. Pacienti, dobrovolníci, zaměstnanci, stážisté – ta parta kolem byla ohromná. Domů jsme chodili mnohem později než obvykle – jejich nadšení ze života bylo nakažlivé a člověku s nimi prostě bylo fajn.

S podzimem začalo být Valtrovi hůře a smutku přibylo. Sedávali jsme už jen s Janou. Vzpomínala, jak se poznali, oba už v letech, děti velké…. Vyprávěla, jak ji Valtr přinesl do života radost, v době, kdy už žádnou nečekala.

Když jsem po svátcích přišla do práce, v jejich pokoji už byla jen Jana. Smutná, ale vděčná za společný čas. Rok Jany a Valtra skončil o Vánocích. Ale jejich láska je věčná a nezapomenutelná. Alespoň pro mě.