Pokoj číslo 25

25

CHCI POSLAT VZPOMÍNKU

Darujte nám svůj příběh doprovázení v Hospici Dobrého Pastýře. My ho vetkneme do virtuální vzpomínkové zdi tohoto pokojíku, kde Váš blízký pobýval, kde zaznělo jeho poslední slovo, přání, nádech, výdech…

Společně tak poskládáme ze střípků vzpomínek mozaiku, jež vypoví svědectví o nepostradatelnosti hospicové péče. Že má smysl, hluboký smysl. A že si zaslouží po dlouhých letech systémové řešení jejího financování. Teď víc než kdy jindy je potřeba, aby Ti, kteří mají možnost a moc jej hledat, věděli, jak důležité je najít ho. A do té doby, budeme doufat, že se najdou patroni, jež budou prostřednictvím svých darů bdít nad péčí a příběhy, které se v pokojích momentálně odehrávají…

Své vzpomínky nám můžete poslat prostřednictvím formuláře níže nebo e-mailem: komunikace@hospic-cercany.cz. Děkujeme.

FORMULÁŘ PRO VÁŠ PŘÍBĚH

CHCI SE STÁT PATRONEM

Staňte se patronem příběhů pacientů a jejich doprovázejících blízkých, jež se v pokojích Hospice Dobrého Pastýře momentálně odehrávají.

Podpořte péči o nevyléčitelně nemocné prostřednictvím pravidelného měsíčního příspěvku.

CHCI SE STÁT PATRONEM

CHCI NAVŠTÍVIT DALŠÍ POKOJE

VZPOMÍNKOVÁ ZEĎ

EVA, 2020

– Mirka, ošetřovatelka –

,,Přála jsem si, aby se zastavil čas, abych tak mohla zůstat napořád…zatoužila jsem nepustit se.“ špitla tiše. Zvláštní, přesně to jsem pocítila i já, když jsem ji v náruči, malinkou a bolavou, přenášela z vozíku do postele. Hlubina bezpečí. Okamžik naprostého (odevz)dání se. Na obou stranách.

Byla náročnou pacientkou. Dny a noci měly svůj řád a každá věc své místo. A jak také jinak, když se ten řád vytvářel 92 let? Často a s láskou vzpomínala na své rodiče, vyprávěla o práci profesorky angličtiny a pobytu v Austrálii s mužem a dcerou, o malých vnoučcích, od nichž ji odřízla proticovidová opatření. Já na oplátku vyprávěla o svých pěších cestách do služby a ze služby podél řeky a o volavce, kterou pokaždé vídám…

ČÍST DÁL

Až z toho vznikl takový náš malý každodenní rituál. Ráno, když jsem vstoupila do pokoje, první, na co se zeptala, bylo: ,,Tak co volavka?“ A při loučení: ,,Pozdravuj volavku!“

Na sv. Serváce jsem jela do práce autem, o chvíli dřív, abych se stihla zastavit u řeky za volavkou a potom mohla na pokoji 25 podat hlášení. Naskytl se mi dechberoucí obraz. Řeka byla zahalená v mlze, protkané slunečními paprsky. Celý svět byl najednou zastavený, tichý a třpytivý. A uprostřed toho čarování na splavu jako stříbrný přízrak stála volavka. To jistě pro paní Evu, napadlo mě.

Rychle jsem dojela, převlékla se a spěchala jí to povědět… ale již od dveří bylo jasné, že jsem přijela pozdě. Naposledy jsem ji vzala do náruče. Byla jak ptáčátko, bez bolestí, tichá, krásná. Za všechny, kdo to nestihli, jsem ji pohladila a při mytí a chystání o volavce čarokrásné přece pověděla.

Bohu díky za společný čas!

Hospice dobreho pastyre/Hospice of the Good Shepherd

LÍDA, 2020

– Jana, PR + FR –

Lída. Anděl, který kdysi v pokojích Hospice Dobrého Pastýře pečoval a doprovázel, nás nakonec sám na pokoji číslo 25 kolegy doprovozen opustil…

ČÍST DÁL

Květen 2015. Mám narozeniny a chystáme se s kolegy do místní hospůdky. Jdeme chodbou a z pokoje číslo 5 vychází Lída. Smutně povzdechne. Za dveřmi se odehrává příběh ženy s nelehkým osudem a rozháranými rodinnými vztahy. Chtěla ještě naposledy vidět své děti, syna a dceru. Pátrali jsme po nich, dlouho. Našli je v zahraničí. Dcera vzkázala, že matku nechce vidět… Skličující. Lída se pousměje a přeje nám, ať se dobře bavíme.

Září 2018. Hospici Dobrého Pastýře je 10 let. Organizuji akci pro hospicový tým v romantickém prostředí Bistra Ledce u řeky Sázavy. „Dobrý den,“ zdravím příchozí dámu s blond mikádem ve společnosti holek z přímé péče. Lída. Dojde mi to až po několika minutách. Já ji nepoznala… Až poté se dozvídám o její nemoci. Opustila jsem hospic na dva roky, ztratila kolegy z dohledu a po návratu najednou potkám Lídu na druhé straně barikády. Šok. Je jí kolem 40…

Její stav se ale lepší, vrací se na částečný úvazek do práce. Chvilka naděje a pak strmý spád. Končí v péči kolegů domácího hospice…

Květen 2020. Mám narozeniny. Slavit se nechystám. Lída je na pokoji číslo 25.

Červenec 2020. Na chodbě potkávám zhroucené sestřičky a ošetřovatelky. Ach…

OLGA, 2022

– Marie, lékařka, spisovatelka, zakladatelka českého hospicového hnutí –

Nezapomenutelná Olinka…
Často se mne lidé ptají, jestli je lepší hospic domácí nebo lůžkový. A tak vysvětluji, proč jsou oba dva stejně potřebné, a že se vzájemně doplňují. Ten domácí je ideální v případě, že nemocný má funkční rodinu a v ní alespoň jednoho člověka, schopného zajistit u něho nepřetržitý dozor. To však nebyl případ Olinky. Její jediný syn žije a je vázán povinnostmi v daleké cizině. Požádal mě o pomoc, a protože s Hospicem Dobrého Pastýře mám dlouhodobě ty nejlepší zkušenosti, bez zaváhání jsem jim jej doporučila.

Olinku jsem poznala v době, kdy už byla hodně nemocná, jen pár měsíců před její smrtí. V malém městečku, kde žila, mi o ní říkali: „To byla naše Matka Tereza.“ Vyprávěli, jak tam nezištně a s velkou láskou dosloužila mnoha lidem, včetně několika bezdomovcům…

ČÍST DÁL

Někteří farníci se cítili vůči ní zavázáni a vymýšleli, jak si rozdělit služby a společně se o Olinku postarat. Jenže to ona nepřipustila. Nechtěla nikoho obtěžovat. V té své bezmezné ohleduplnosti zašla dokonce až tak daleko, že čas před již nezbytným odjezdem do hospice použila k vykopání a uložení komůrky pro urnu na místním hřbitově. Radostně mi ji ukazovala se slovy: „Ať s tím nemá nikdo starosti.“

Jsem zvyklá slýchat nebo číst krásné dopisy od pozůstalých, plné díků a chvály na hospice. O jejich upřímnosti nepochybuji, ale zažít to na vlastní kůži jako „osoba doprovázející“, to je něco úplně jiného. Olinku jsem v Čerčanech ráda navštěvovala a opravdu jsem si to užívala. Byla pro mne velkým darem a totéž na oplátku tvrdila ona mně. Střídala jsem se u ní s jejím synem, kterému se přece jen třikrát podařilo na pár dní přiletět a ubytovat se u maminky na přistýlce. Viděla jsem toho hodně, ale nikdy jsem neviděla žádného syna o maminku pečovat tak láskyplně, takřka andělsky. Nejspíš to po ní zdědil Lékaři do poslední chvíle odborně zvládali její těžké symptomy, sestřičky ji zahrnovaly perfektní péčí, a všichni dohromady láskou. Starali se s naprostou samozřejmostí jak o její tělo, tak o její duši. Toho si Olinka cenila ze všeho nejvíc. V té souvislosti mi několikrát řekla, že je tam jako doma a že je šťastná. Ano, i při té ošklivé diagnóze, skutečně šťastná. A jak jsme si slíbily, jsme spolu v každodenním kontaktu i nadále. Věřím, že se Olinka za Hospic Dobrého Pastýře na věčnosti přimlouvá, těším se jednou na setkání s ní, a samozřejmě nejen s ní…

MARJÁNKA, 2020

– Mirka, ošetřovatelka –

Ach, Bože, kolik toho někdy jediné srdce musí unést?! A jaký je to zázrak, že se nezatvrdí a laskavé zůstane?!

Když k nám v červenci 2019 skromná a ohleduplná paní Marie přišla a my si přečetli její diagnózu, posmutněli jsme při představě, jak rychlé a těžké odcházení to bude. Ale mýlili jsme se, jí a jejím blízkým bylo dopřáno ještě několik klidných měsíců. Prodloužený čas.

Ve 37 letech ovdověla a zůstala sama se třemi dětmi. Před několika málo lety jí dcera a rok po ní syn zemřeli na rakovinu. A přes to všechno zůstala usměvavá a láskyplná. A se stejnou láskou o ni v posledních dnech pečoval syn. Dvoumetrový obr. Hodiny a hodiny jí otíral rty, měnil obklady na horečkou rozpáleném čele a hladil její upracované ruce. A pak už najednou nemohl…

ČÍST DÁL

Se slzami v očích u jejího lůžka tiše přiznal, že je k smrti unavený. A to, myslím, rozhodlo a pomohlo jí odejít. Maminka do posledního dechu milující…

Měli jsme ji moc rádi. Byla pacientkou za odměnu. Marjánka. Ještě teď se mi občas stane, že když z tohoto pokoje odcházím a otočím se, vidím její vztyčený prst a slyším, jak naoko přísně říká: ,,A opatrně půjdeme a doma budeme odpočívat!“

EMIL, 2017

– Jana, dcera –

Tatínek u vás strávil posledních 14 dní života. Do poslední chvíle svého onemocnění chtěl být doma, ale pak už to nešlo a hospic se zdál jako dobré řešení, nebyli jsme schopni se o něj postarat doma.

Na den, kdy byl přijat do hospice stále vzpomínám…přivezla jsem tatínka ráno v obavách, jak vše bude zvládat. Čekal na nás nachystaný barevný pokojíček, chodbami hospice voněla skořice a vanilka, místo nemocniční desinfekce a všude vánoční výzdoba. Milá sestřička se hned zajímala, zda tatínek snídal, jestli chce raději kakao nebo čaj…

Druhý den jsem šla za tatínkem na návštěvu a málem jsem ho nepoznala… byl čistý, vykoupaný, oholený a vypadal moc spokojeně. Neskutečně se mi ulevilo… v tu chvíli jsem věděla, že naše rozhodnutí bylo správné. Tatínek odešel za 14 dní, odešel klidný, smířený a důstojný. Ještě jednou ze srdce děkuji za vaši péči.