7
Darujte nám svůj příběh doprovázení v Hospici Dobrého Pastýře. My ho vetkneme do virtuální vzpomínkové zdi tohoto pokojíku, kde Váš blízký pobýval, kde zaznělo jeho poslední slovo, přání, nádech, výdech…
Společně tak poskládáme ze střípků vzpomínek mozaiku, jež vypoví svědectví o nepostradatelnosti hospicové péče. Že má smysl, hluboký smysl. A že si zaslouží po dlouhých letech systémové řešení jejího financování. Teď víc než kdy jindy je potřeba, aby Ti, kteří mají možnost a moc jej hledat, věděli, jak důležité je najít ho. A do té doby, budeme doufat, že se najdou patroni, jež budou prostřednictvím svých darů bdít nad péčí a příběhy, které se v pokojích momentálně odehrávají…
Své vzpomínky nám můžete poslat prostřednictvím formuláře níže nebo e-mailem: komunikace@hospic-cercany.cz. Děkujeme.
Staňte se patronem příběhů pacientů a jejich doprovázejících blízkých, jež se v pokojích Hospice Dobrého Pastýře momentálně odehrávají.
Podpořte péči o nevyléčitelně nemocné prostřednictvím pravidelného měsíčního příspěvku.
VZPOMÍNKOVÁ ZEĎ
MARCELA, 2022
– Veronika, dcera –
S příchodem pandemie coronaviru v roce 2020 začala moje maminka kašlat. Obvodní lékařka udělala pár obvyklých vyšetření jako orl, alergologie, rtg plic. Vše vyšlo dobře. Maminka se léčila ještě na gastru, kde se lehce ukázala alergie na histamin. Držela tedy přísnou dietu, kdy nemohla jíst skoro nic, na doporučení lékaře pila dva dny odstátou vodu z kohoutku… Kašel stále neustával, noci prokašlala, záchvaty se stupňovaly. Začala jsem ji vozit do Prahy ke svým ověřeným lékařům, napsali léky na reflux a podobné diagnózy, kašel na měsíc ustal a poté se znovu vrátil.
Březen 2021 opět čistý rtg plic. Obvodní lékařka byla klidná a nepodnikala žádná větší vyšetření s tím, že jde jen o „kuřácký kašel“. V květnu pravidelné odběry krve na gastru odhalily zvýšené hodnoty a maminka byla poslána na CT. Diagnóza rakovina plic a metastáze téměř všude. Maminka nechtěla slyšet nic špatného, věřila a bojovala.
V červnu začal koloběh chemoterapií a radioterapií. Doufali jsme. Když jsme v říjnu zjistili, že čekáme miminko, maminka bojovala o to víc, strašně moc chtěla vidět své páté vnouče. Čtyři cykly chemoterapií zvládla naprosto skvěle. Bydlela stále sama, vařila si, pekla nám. Poslední dva cykly jí už ubraly hodně na síle a potřebovala častější pomoc. Sestra se u ní každý den zastavovala i s vnoučaty, aby babičku rozveselili. Byla stále soběstačná, ale velmi unavená a skoro celé dny prospala. Věděla jsem, že to budou poslední Vánoce s mámou. Vzala jsem tedy rodinu a Vánoce jsme strávili spolu. Při přípitku, ať se tady za rok ve zdraví všichni sejdeme se mi zastavil dech.
V lednu rodina sestry onemocněla coronavirem a nemohli v důsledku nařízení maminku navštěvovat. Začala jsem tedy zařizovat pobyt v Hospici Dobrého Pastýře. Než se uvolnilo místo, zajistila jsem odlehčující pobyt v nemocnici kousek od Prahy. 11. února byl při příjmu mamince zjištěn také coronavirus. Lékař mi sdělil, že šance jsou malé. Maminka byla v izolaci a nemohli jsme za ní. Do nemocnice jsem ji vezla chodící a soběstačnou a během týdne se z ní stal ležící pacient s cévkou. Byla to strašná bezmoc.
21. února se zrealizoval převoz do hospice v Čerčanech, kde bydlím. Strašně moc jsme se všichni těšili, jak za maminkou budeme chodit každý den, děti po škole, já ráno a večer, že si ji vezmeme někdy odpoledne domů… Sestřičky byly úžasné, milé a vtipné. Maminka byla veselá, než jsem poprvé přišla, věděly už, že čekám maminčino páté vnouče a že se na něj moc těší. První den vypadal tak, že všechno půjde podle plánu. V úterý se ale maminky stav zhoršil, komunikovala zvláštně, krátce a její pohled byl upřený někam skrz mě. Doufala jsem, že ve středu to bude lepší. Nebylo. Při dopolední návštěvě mi sestřička sdělila, ať se připravím na nejhorší a v půl druhé odpoledni mi volala, ať se jdu rozloučit. Hned jsem běžela do hospice a byla s maminkou až do poslední chvíle. Prolomila jsem ticho kolem nemoci a řekla jsem mamince, že už nemusí bojovat, že může jít za babičkou a dědou. Že naše děti na ni nikdy nezapomenou a syn se bude jmenovat tak, jak si přála.
Nevím, jestli mě vnímala, ale odešla v klidu a pokoji. Je to hluboká rána do srdce, když odejde máma a bude ještě trvat hodně času, než se trochu zacelí. Odešla hodně brzy a nebyly jsme na to se sestrou připraveny, i když na toto se asi člověk nikdy nepřipraví… Dříve jsem si nedokázala představit být u toho, když umírá blízký člověk, ale teď jsem nesmírně ráda, zato, že jsem mohla být u její poslední cesty.
V hospici strávila sice jenom tři dny, ale nedokážu si představit, že by je měla strávit někde v nemocnici a sama. Děkuji všem, kdo jste se o maminku starali!
ALENA , 2017
– Romana, dcera –
Maminka, které nikdo v hospici neřekl jinak než Alíšek, byla bojovník tělem i duší. Vždycky chtěla všechno zvládnou sama, nikdy nechtěla být na nikom závislá a už vůbec být komukoli na obtíž … jako každý typický zdravotník. Milovala zemité barvy, a když poprvé vešla do svého oranžového ráje, věřila, že všechno bude jak má být. Jen její představa se velmi vzdalovala realitě, kterou si až do posledního okamžiku nechtěla připustit. Bojovala se sebou samou i osudem, nechtěla opustit všechny a všechno co milovala, přestože její poslání pomáhat lidem tady nechala ve svých dětech i vnoučatech. Nebyla dokonalá jako žádný smrtelník, ale stala se tím nejdokonalejším andělem strážným, jakého si kdo může přát. A my nikdy nepřestaneme být vděčni andělům strážným z Hospice Dobrého pastýře, kteří ji na poslední cestu dokázali vést a nás připravit na nejtěžší okamžik v životě … říct své mámě sbohem. Děkuji Olince Šturmové za to, že s maminkou byla do posledního dechu. Děkuji všem v Hospicu za všechnu péči o ni i nás … navždy budete v našich 🧡 stejně jako náš Alíšek
KLAUDIE, 2019
– Jarmila, dobrovolnice –
Vzpomínka na paní Klaudii… Dětství prožila na statku na severní Moravě, jako dcera bohatého sedláka. Když jsem se jí ptala, co doma vařili, protože se zajímám o lidovou stravu, řekla mi, že vyrostla na domácím uzeném a zelí. Že tohle doma jedli často. Myslím, že říkala, že chodila na klavír. Zamýšlela se i nad svým jménem Klaudie. Moc se jí nelíbilo. Vadilo jí, když na ni volali Klaudinko…
Jako holka, byla na konci války nechtěným svědkem povraždění místních sudetských Němců a jejich pohřbení do hromadného hrobu. Měl se na tom podílet tamní funkcionář KSČ a pozdější činitel národního výboru. Při mých návštěvách u ní se jí tato vzpomínka několikrát vrátila. Zřejmě ji ona tragédie pronásledovala celý život. Když se chopili moci komunisti, její otec přišel o hospodářství. Štvalo ji to i po letech. Jako dcera kulaka nemohla studovat, ale postupně si dodělala střední vzdělání a stala se zdravotní sestrou a později i vrchní sestrou v IKEMU. Z Moravy tedy přešla do Prahy. Z Ikemského období vzpomínala na hospitalizace jedné známé a vážené zpěvačky. Jak byla paní Klaudie nesmiřitelná ke všemu, co se vymykalo jejím přísným pravidlům (asi tak byla vychovaná), kritizovala ji, jak se v nemocnici chovala. Prý „za ní lezli chlapi i oknem“. Měla je svádět.
Její osobní život nebyl příliš šťastný. Neměla vlastní děti, a manžel ji po letech opustil kvůli mladší ženě. Okradl ji i o osobní věci (starožitnosti – obrazy, porcelán, lustry), které uchovávala jako vzpomínku na domov. Přesto s ním ve šťastnějším období procestovala kus Evropy.
V hospici bylo její největší starostí, aby stihla splatit vršovický byt, který se po privatizaci rozhodla koupit, aby se nemusela odstěhovat z místa, ve kterém prožila kus života. Chtěla ho odkázat moravské neteři. I v hospici škudlila každou korunu, aby měla na splátky. Dělala si kvůli tomu velké starosti, ještě když byla doma. Taky mi vyprávěla, že když už na tom byla zdravotně hodně špatně, často měla hlad, protože si nedokázala dojet nakoupit. Jezdívala tramvají na Albertov, myslím, že do Lidlu. Moc si nedokázala říct o pomoc.
V hospici, jak mi říkala, se zpočátku nemohla dojíst. Často mluvila i o svých vršovických sousedech. Jedním z nich byl herec Jan Maryška. Ke všem byla hodně kritická, přestože se s nimi snažila vycházet a dokonce jim pomáhala. Podařilo se mi udělat jí radost, když ode mne na Velikonoce dostala misku se zeleným osením a maličkou pomlázku. Jak šetřila na byt, pochlubila se mi, že koupila alespoň čokoládu coby koledu, se kterou chtěla podělit dva pány. Jedním byl pan Daniel z prvního patra. Druhý byl jeho kamarád, ale jméno si nepamatuji. Paní Klaudie se bála smrti. Bála se toho, jak bude její nemoc postupovat, a že bude trpět. Zemřela krátce potom, co splatila svůj byt a co jej stačila převést na svou neteř. Jak jsem pochopila ze všech jejích vyprávění, neuměla se vyrovnat s negativními událostmi svého života. Byla velmi přísná k sobě i k jiným, protože se naše povahy trochu podobaly, vzala jsem si z jejího příběhu toto poučení: Člověk by neměl brát život příliš vážně, protože kolem nás se pořád odehrává něco, s čím nesouhlasíme. Kdybych se měla stále zabývat vším zlým, co mne v životě potkalo, asi bych svůj život neprožila, ale jen přežila. Ani by k sobě člověk neměl být příliš přísný, protože tím trestá jen sám sebe. Dá se říct, že mi paní Klaudie trochu nastavila zrcadlo. Jsem ráda, že jsem s ní mohla pobýt.
– Eva, dobrovolnice –
Paní Klaudie. Vybavím si její oblečení, které nejčastěji nosila. Vybavím si její tvář, stejně jako hovory, které jsme spolu vedly. První společná setkání byla z mé strany trochu nesmělá. Vzájemně jsme se poznávaly. Naslouchala jsem, jaký osud paní Klaudii potkal. Kde pracovala, s čím vším se musela vypořádat, co ji trápilo. Každý týden jsme probraly, co bylo nového, jak jsme se měly a zavzpomínaly si na minulost.
Paní Klaudie děti neměla. Zato nikdy nezapomněla mému synovi schovat něco dobrého – mandarinku, jablko, buchtu. Velmi silné pro mě bylo naše společné setkání i se synem. Byly mu necelé 3 roky. Ti dva si hned padli do oka. Paní Klaudie synovi ukázala svůj pokoj – pokoj č. 7. Vysvětlila mu, k čemu všemu slouží tlačítka na posteli a nechala ho, ať si vše vyzkouší.
Na návštěvy k paní Klaudii jsem se vždy těšila. Čas s ní často plynul rychleji, než je obvyklé. Dny ubíhaly a stav paní Klaudie se zhoršoval. Když začala cítit, že se blíží konec, chtěla být na jednu stranu sama, ale zároveň se vždy loučila se slovy: “Ráda Vás zase uvidím.”
Poslední návštěvy se naše komunikace zmenšovala. Síly ubývaly. Naučila jsem se, že podpora se nemusí vyjadřovat vždy jen slovy. Někdy stačí prostě jen sedět mlčky vedle postele a držet druhého za ruku.
Když jsem šla za paní Klaudií za další 2 dny, na dveřích pokoje č. 7 bylo už napsané jiné jméno.