Pokoj číslo 9

Miloval držení za ruku a pokud byl v dobré náladě, neodpustil si ani lišácký dotek na nose… Nejkrásnější vzpomínkou pro mě bylo jeho setkání s terapeutickým koněm Sagim, který si položil hlavu na jeho ruku, kterou držela jedna z mých kolegyň. Úsměv na jeho tváři a stékající slzy z jeho očí se mi vryly do paměti a byly ukázkou toho, jak byl tento okamžik pro nás všechny silný. Poslední naše setkání bylo v den, kdy zemřel. Stála jsem u jeho postele a snažila se mu dát to, co měl tak rád. Držela jsem ho za ruku, a usmívala se. Teď věřím, že i přes to, že nám nemohl nic říct, svými činy nám ale řekl všechno podstatné.

Obličej mu najednou zkrásní klidem a snad se mi to zdá nebo ne?, malinko se usmívá… Začíná usínat, ale mou ruku ve své třesoucí se dlani svírá nadále. Probouzí se s příchodem koníka, ten sklání hlavu k jeho ruce, k našim rukám… Fascinace. Koník zvedne hlavu a položí si ji na mé rameno. Jeho majitelka konstatuje, že nejspíš cítí, že to potřebuji. Stojíme v tichém propojení, dojetím se mi podlamují kolena, a když zvednu oči, vidím slzy v očích kolegyně Báry, která si celý nápad přivést koníka dovnitř domu vymyslela…

Ještě několik málo chvil v tomto sousoší a sestřička pomalounku přesouvá lůžko s pacientem směrem k výtahu. Sevření ruky nepolevuje, a tak doprovázím pána až na pokoj. Ve výtahu se na mě upřeně dívá a pomalu kyne hlavou, jako kdyby sděloval, že vše je v pořádku. Já kynu hlavou, že je… Díváme se na sebe. Na pokoji poprvé promluvím: „Teď si odpočiňte, ano?“. Dlouhý pohled, sevření ruky polevuje. Pohladím pána po vlasech a odcházím. Odzbrojující, nečekané, krásné… A mocné.