Pokoj číslo 11

11

Darujte nám svůj příběh doprovázení v Hospici Dobrého Pastýře. My ho vetkneme do virtuální vzpomínkové zdi tohoto pokojíku, kde Váš blízký pobýval, kde zaznělo jeho poslední slovo, přání, nádech, výdech…

Společně tak poskládáme ze střípků vzpomínek mozaiku, jež vypoví svědectví o nepostradatelnosti hospicové péče. Že má smysl, hluboký smysl. A že si zaslouží po dlouhých letech systémové řešení jejího financování. Teď víc než kdy jindy je potřeba, aby Ti, kteří mají možnost a moc jej hledat, věděli, jak důležité je najít ho. A do té doby, budeme doufat, že se najdou patroni, jež budou prostřednictvím svých darů bdít nad péčí a příběhy, které se v pokojích momentálně odehrávají…

Své vzpomínky nám můžete poslat prostřednictvím formuláře níže nebo e-mailem: komunikace@hospic-cercany.cz. Děkujeme.

FORMULÁŘ PRO VÁŠ PŘÍBĚH

Staňte se patronem tohoto pokoje, bděte nad příběhem, jenž se v něm momentálně odehrává… Přesně 822 korun nám chybí na pokrytí nákladů na péči o pacienta na tomto pokoji na jeden den.

JAK NA TO

Pošlete svůj dar na transparentní sbírkový účet 530 530 359/2010 převodem, prostřednictvím QR kódu nebo platební bránou. Nezapomeňte nám do poznámky uvést číslo pokoje, jenž berete pod svá křídla. Děkujeme.

PROČ 822 

Náklad na péči na jeden den na jeden pokoj představuje částku 5479 korun. 65 % těchto nákladů nám pokrývají tržby od zdravotních pojišťoven, klientů a příspěvky na péči, 20 % nenárokové dotace, granty a stálé dary, 15 % nemáme pokryto, tj. 300 030 Kč na pokoj na rok, 822 Kč na den.

PLATEBNÍ BRÁNA ZDE

Patroni pokoje 11

Kristýna Kovaříková, Mariana Malesová, Olga Maláková, Pavla Koušková, Mária Romanczinová, Dobrověc, s.r.o.

Na pokrytí nákladů na péči o pacienty na tomto pokoji nám chybí 65.218 korun.

Dosud jste přispěli

4.844 Kč

VZPOMÍNKOVÁ ZEĎ

JANA, 2022

– Martin, dobrovolník –

Je jaro, úterý, jedu do hospice. Na chodbě u stolku sedí paní Olga (to ještě nevím, že se tak jmenuje) a povídá si se svým synem, mnichem, který za ní přijel z Francie. Dávám se s nimi do hovoru. Ve stejný den se seznamuju s Janou. První návštěva, vykáme si. Je mladší než já, venku již norma, tady ještě výjimka. Jedno z dalších setkání. Jana na vozíku a já s Olgou po svých jdeme na procházku. Sedíme na zahrádce v restauraci. Dávno si tykáme, tady jde všechno rychleji. Rozebíráme všechno možné, takže i nemoci. Už měsíce mám pocit, že mám něco na plících, špatně se mě dýchá. Jana mě uklidňuje. Jaký paradox…

Dozvídáme se, že má rakovinu plic. Zároveň apeluje, abych šel na vyšetření. Venku je krásně. Dneska jsme s Janou byli u řeky. Je vodačka, řeku vnímá jinak než já. Na pokoji do mě ťukne, jestli už jsem byl u doktora. Nebyl, mám strach.

Jana ztratila kamarádku, ještě než se stačily poznat, Olga odešla. Život jde dál, Jana u stánku kupuje sazenice rajčat. Bude je pěstovat na balkóně. Jedeme do Benešova pro brýle, moc jí sluší. Na náměstí u zmrzliny probíráme všechno možné. Pronájem jejího bytu, vztah s dcerou, co bude až odejde tady a tam nahoře. Jana zvažuje koupi elektrické tříkolky. Má to ještě cenu? Má. Jana je unavená, ale brácha už je na cestě a jedou se podívat na starší tříkolku. Už pár týdnů se mě nezeptala na moje vyšetření. Ale ta otázka visí ve vzduchu.

Jana si koupila tříkolku. Jede vedle mě do neprozkoumané části Čerčan. Už jsme toho probrali hodně, viděl jsem dceru, mluvil jsem s její mámou. Konečně jsem se odhodlal jít na vyšetření. Čekám na výsledky CT. Jana mě poprosila, abych koupil dvě krásné kytky. Pro dceru a pro mámu. Mají rodinnou oslavu. Je spokojená. Mám výsledky vyšetření. CT bez nálezu. Spadl mě kámen ze srdce. Na chodbě míjím zaparkovanou tříkolku. Cedulka se jménem u vstupu do pokoje chybí. Jano, sbohem a děkuju. M.

– Zdeněk, řidič a údržbář –

Jana… Děvče asi o rok mladší, potkali jsme se na zahradě, sázela jahody, bylinky, udělala si malý záhonek na terase u pokoje, chytla jaro a léto, nosil jsem jí truhlíky, substrát, nářadí. Koupila si skútr, jakým jezdí senioři nebo třeba lidé po iktu, někdy jsem jí míjel autem po Čerčanech, jak si to rajzovala s doprovodem.. servírka v restauraci u nádraží se mě vždy po dalším pivu mj. ptala, kdy přijede zase paní Jana. Začali jsme si na zahradě nebo v pokoji při nějaké opravě povídat, vyprávěla mi o neutěšených vztazích v rodině, o její práci…

Vezl jsem jí na víkend pobýt doma s rodinou. Jako že naposledy. Byla už hodně slabá. Tenoučká. Omlouvala se ve dveřích auta, že asi bude mlčet a spát za jízdy, aby nabrala sílu, půl hodiny cesty. Za pár minut začala povídat, jak se rozhodla umřít v hospici, a jak se na to chystá…

Připadala mi tak upřímná a otevřená, že jsem poprvé za tu dobu, co s těmihle lidmi v cílové rovince skoro denně pobývám (jeden za druhým mizí, odcházejí), dostal sílu se zeptat: Co myslíte, že TAM je ? Podívala se na mě klidně: Nevím, ale jsem hrozně zvědavá… Přestal jsem skoro vnímat, že řídím auto (D1), otočil jsem se na ní užasle a úlevně: Že jo? Já se bál skoro zeptat, ale mám to stejně! Děkuju.. Zalil mě velký klid. Byli jsme si v té chvíli blízcí, hezká chvíle.

Prosil jsem jí, ať vydrží, až se vrátím z dovolené, že si o tom ještě popovídáme. Vrátil jsem se, už jen spala, pod peřinou nebyla vidět, vedle ní schouleně na křesle odpočívala její dcerka…

– Bára, koordinátorka dobrovolníků –

Paní Jana, stejně stará jako moji rodiče. Setkávám se s ní poprvé při třídění LP desek, které máme mít na benefiční akci. Oslovuje nás z balkónu směrem do atria, zdali si může přijít vybrat nějakou hudbu k poslechu. Zaujala mne svoji pokorou, svými otázkami a zájmem o celé dění akce. Mám kancelář na stejném patře, jako ona svůj pokoj. Potkáváme se proto spolu častěji a občas prohodíme pár vřelých vět…

Čím vícekrát se vidíme, tím déle spolu mluvíme. V hospici propojuji pacienty s dobrovolníky a u paní Jany tomu není jinak. Z doslechu zjišťuji, že si chce koupit elektrickou tříkolku a během pár dnů ji potkávám na chodbě s plánem projet Čerčany. Nabízím se jí, že pokud bude chvíle, mohu ji doprovodit. Domluvíme se, že budeme sledovat počasí a dle její síly vyrazíme vstříc hospůdce do Lštění.

O pár dnů později přicházím na pokoj s tím, že hlásí hezké slunečné počasí ale Jana mi říká, že se chystá za rodinou a prosí mě, zdali to můžeme přesunout na další týden. Samozřejmě souhlasím a nabízím se, že to budu dál sledovat a zase přijdu. O několik málo dnů později se znovu dostavím s tím, že bychom mohly vyrazit, ale Jana se necítí dobře a odpočívá. Zůstávám ale chvíli na pokoji, protože cítím, že by stála alespoň o moji přítomnost a krátký rozhovor. Povídáme si o její rodině a její dceři. V jednu chvíli zabrouzdáme do silné chvíle o tom, že je pro ni těžké řešit, její vlastní pohřeb se svoji dcerou. Rozpláče se a já s ní. Dovolím se jí, zdali ji mohu chytnout za ruku. Přikývne. Držím jí a tečou nám oběma slzy. Ptám se ji na dceru a její záliby. Vypráví mi o ní a zdá se, že se jí trochu ulevuje. Ukazuje mi její obrazy, které malovala. Má je vystavené. Náš rozhovor zakončujeme domluvou, že zase přijdu, až to bude k naší plánované procházce.

Blíží se slavnostní otevření Centra Péče Čerčany a my zahaleni přípravou a organizací celé akce. Vzpomenu si na slunné počasí, které hlásí týden po otevření. To stihnu.
Ráno v den otevření, přípravy vrcholí. Dotahujeme. Já sbírám zbytek informací k plánovanému programu na sekretariátu. Zahlídnu staniční sestřičku, která vychází z pokoje paní Jany.. a její pohled řekne vše.
Nestihla jsem to.

První rok v hospici. První nejintenzivnější chvíle. První příběh, který zůstane hluboko uvnitř mne.

– Jana, PR a FR –

„Mohu se přijít podívat na ty vinyly?“ Volá na nás Jana z balkonku pozorujíc naši snahu v krátkém čase roztřídit, vyfotit a nacenit tisíce knížek a LP desek pro velký dobročinný online bazar ve prospěch hospice. „Určitě“, usmívám se…

Přichází později, slunce už je vysoko, je vedro a to jí nedělá dobře. „Vezmu si jich pár na pokoj a rozhodnu se, ano? Ráda bych, aby dcera věděla, co jsem v jejím věku poslouchala, až tady nebudu…“ Tiše odchází. Jímá mě smutek, může být o něco starší než já, tak ve věku mého bratra. Po několika dnech mě vyhledá, vrací desky a pár z nich si kupuje. Myslím na její předchozí slova. Potkávám ji nadále jen letmo, většinou stále víc a víc hubenou, víc a víc smutnou. Až najednou přes hledáček fotoaparátu vidím její první a také poslední úsměv, když hladí Sagiho, terapeutického koně v hospicové zahradě. Nevěřím svým očím, opravdu šťastný okamžik i pro mě, dojemný nesmírně, schovávám se za foťák, abych nemusela vysvětlovat ostatním své slzy.

O několik dní později… Běžím chodbou a vidím dobrovolníka Martina přicházet se dvěma kyticemi. Nepovažuji ho za prvoplánového romantika, a tak se ptám koordinátorky dobrovolníků Báry, co se to děje? „Jana chtěla kytku pro dceru a maminku, dnes přijedou, měly narozeniny…“ vysvětluje mi poněkud posmutnělá.  „Byla jsem za Janou na pokoji, řeší se svou dcerkou vlastní závěť, držela jsem ji za ruku a plakaly jsme…“ povzdechne.

Později odpoledne stojím v kavárně hospice a  koukám ven na nekonečně dlouhé objetí Jany s dcerou, kytice květů leží na stole před nimi. Minuty běží, objetí nepolevuje, slunce se kloní, já se nedokážu hnout. Pak mi Jana zmizela z dohledu, nepotkávám ji, slyšela jsem, že už spí, odchází. Jednoho dne potkám na sekretariátě usedavě brečící Báru. Bolestně brečící. Jana právě zemřela… V podvečer toho dne, po slavnostním otevření Centra Péče mluvím se Zdeňkem. „Jana dnes zemřela. Už jsem ji po dovolené nestihl…. Tuhle holku jsem fakt obrečel…“.

Dnes, 1. prosince, vkládám tři příběhy svých kolegů do Janiny virtuální vzpomínkové zdi. Naprostá fascinace souběhem, paralelami, prolínáním okamžiků s Janou a absolutní porozumění hloubky bolesti v Bářiných očích, když nenávratně odešla… Dotek s podstatou. Toto je hospic.

– Katka, staniční sestra 1. patra –

Paní Jana k nám byla přeložena pro nevyléčitelné onemocnění a její psychický stav by se dal v tomto případě nazvat jako velmi tragický. Ale i přes něj se její bolest, která se ukrývala v její mysli zdála být mnohem menší…

Ze začátku bylo velmi obtížné se k Janičce dostat. Věděli jsme, že má trápení a léky jí na to nemohou stačit. Velmi malými a pozvolnými krůčky k nám začínala získávat důvěru a my jsme ji mohli nabídnout tolik námi chtěnou pomoc.

Po pár trpělivých dnech se začaly hýbat ledy a Jana se nám začínala zdát veselejší. Její smutné oči zvolnily a panenky se zdály být jasnější. Rodinu přijímala už mnohem radostněji a postupně za námi začala chodit i jen tak pro pár slov a povzbuzení.

I když stále byla svá, dle jejích slov taková „ulita“, byla s námi sdílná. Pořídila si na doporučení jiného pacienta elektrické vozítko a jezdila se koupat do řeky Sázavy za teplých letních večerů vždy v doprovodu své maminky nebo dcery. Velkou oporou jí byl i náš úžasný dobrovolník Martin, kterým jí byl velkou sílou a později i dobrým přítelem. Janička odešla připravená v míru své dcery, kterou nadevše milovala a kde obě ke konci, našly k sobě cestu.

OLGA, 2018

– Monika, ředitelka –

Paní Olze bylo 92 let. Její manžel, syn a vnuci už nežili. Navštěvovala ji pravidelně její pravnučka. Když k nám v březnu nastoupila, asi jsme netušili vzhledem k charakteru onemocnění, že s námi zůstane víc jak rok. To, že chvíle strávené v její společnosti budou hezké, moudré a laskavé – to jsme zjistili brzy. To, že nám ukáže nesmírnou vůli žít a radovat se z každého východu slunce, to jsme zjišťovali postupně…

Na pokoj č.11 navazuje balkón, který směřuje do zahrady. Na balkón si dala paní Olga vybudovat malou zahrádku, tedy spíš pár květináčů. S láskou a radostí ze zrodu něčeho nového, co narostlo, vypěstovala rajčátka, papriku a malé dýně. Dokázala si najít na té malé ploše nový smysl, novou radost, nový důvod. Někdy máme pocit, že už není proč žít, u ní to bylo naopak. Hledala důvody a radovala se. Měla jiskřivý pohled, který Vás povzbudí. Měla měkký dotek, který Vás uklidní. Měla dar života a ten s vděkem naplňovala novým a novým obsahem. S láskou a vděkem vzpomínám…

EVA, 2022

– Zdeněk, údržbář –

Když jsem nastoupil, byla v hospici asi půl roku, vnímal jsem jí na chodbách a při programech jako hotelového hosta.. umělec v hotelu Chelsea. Také měla tomu odpovídající představu o péči, jak jsem slyšel od děvčat pečovatelek… Chodila v hlubokém předklonu, takřka v pravém úhlu, říkal jsem jí, že mi připomíná rychlobruslařku Sáblíkovou… asi nevěděla, kdo to je, jen se mile usmívala…

Jednou jsem jí přišel vyčistit odpad u sprchy, poděkovala mi velice vděčně se slovy „pane mistr, Vy jste tak šikovnej !“ To mě se zvonem v ruce tak rozesmálo a dojalo, že jsem jí požádal o pusu na tvář. Musel jsem si kleknout, pak výška seděla…
Čekal jsem, nevím.. rychlé a ostýchavé políbení, ale blížila se ke mně snad po centimetrech, a políbila dlouze, jemně a vřele pocítil jsem silně záchvěv jejího odcházení. Byla si vědoma, že asi naposledy takhle líbá cizího muže. Mě. To mě dostalo. Pocítil jsem k ní silnou náklonnost. Budu si jí pamatovat.

ALENA, 2015

– Monika a Jana, dcery –

Náš příběh se začal psát začátkem srpna roku 2015. Maminka bojovala s rakovinou v posledním stadiu, měla metastázy v kostech a trpěla velkými bolestmi. Bylo nám doporučeno domluvit si v hospici několikadenní pobyt z důvodu zapůjčení a nastavení lineárního dávkače morfia. Po dvou dnech se stav stabilizoval, bolest se zmírnila a my jsme spolu se sestrou a maminkou prožily jeden z nejkrásnějších dní…

Chtěla vykoupat, umýt a vyfoukat vlasy, hezky obléknout a nalakovat nehty… Vzaly jsme ji ven a dlouhé hodiny jsme si povídaly o životě, smály se a vzpomínaly. Těšily jsme se, že si ji brzy vezmeme domů…

Netušily jsme, že je to poslední den, kdy s ní budeme moci mluvit. Její stav se druhý den bohužel velmi zhoršil, nekomunikovala, pospávala, jen občas reagovala na podněty.

Pan doktor už převoz domů nedoporučil. Nadešel čas dovézt mamince šaty na její poslední cestu, vybraly jsme královsky modré pouzdrové šaty, které jí moc slušely a ve kterých oslavila své 50-té narozeniny. Náš příběh se ukončil o několik dní později, kdy okolo poledne dne 13.8.2015 maminka v den svého svátku v klidu a pokoji zemřela obklopená svou rodinou.

Děkujeme moc všem zaměstnancům Hospice Dobrého Pastýře za příkladnou a profesionální péči a za podporu, kterou nám poskytli v nejtěžších chvílích.

 

CzechEnglishVietnameseGermanFrenchRussianSpanishItalianChinese (Simplified)