Pokoj číslo 12

12

Darujte nám svůj příběh doprovázení v Hospici Dobrého Pastýře. My ho vetkneme do virtuální vzpomínkové zdi tohoto pokojíku, kde Váš blízký pobýval, kde zaznělo jeho poslední slovo, přání, nádech, výdech…

Společně tak poskládáme ze střípků vzpomínek mozaiku, jež vypoví svědectví o nepostradatelnosti hospicové péče. Že má smysl, hluboký smysl. A že si zaslouží po dlouhých letech systémové řešení jejího financování. Teď víc než kdy jindy je potřeba, aby Ti, kteří mají možnost a moc jej hledat, věděli, jak důležité je najít ho. A do té doby, budeme doufat, že se najdou patroni, jež budou prostřednictvím svých darů bdít nad péčí a příběhy, které se v pokojích momentálně odehrávají…

Své vzpomínky nám můžete poslat prostřednictvím formuláře níže nebo e-mailem: komunikace@hospic-cercany.cz. Děkujeme.

FORMULÁŘ PRO VÁŠ PŘÍBĚH

Staňte se patronem příběhů pacientů a jejich doprovázejících blízkých, jež se v pokojích Hospice Dobrého Pastýře momentálně odehrávají.

Podpořte péči o nevyléčitelně nemocné prostřednictvím pravidelného měsíčního příspěvku.

VZPOMÍNKOVÁ ZEĎ

KAREL, 2012

 – Eva, dcera –

Vidím to jako dnes, 18. 11. 2012 mi napsal úplně cizí člověk na Messenger, jestli je Karel K. můj otec. Jen jsem odepsala, že ano, ale že jsem ho 16 let neviděla, že mě opustil jako dítě, a že už ho nechci nikdy vidět… Nakonec jsem se rozhodla, že ho chci vidět a říct mu, jak ho nesnáším za to, že mě opustil. Dne 21.11.2012 jsem vyrazila směr Čerčany.
Když jsem dojela na místo, zjistila jsem, že nahlásil, že žádné děti nemá, což mě zlomilo úplně…

Sestřička nám hned říkala, že tatínek ještě minulý týden chodil pro pivo a vtipkoval, ale že se teď hodně zhoršil a je na velkých dávkách tlumících léků.

Když jsem vešla do pokoje a viděla tam tatínka ležet na posteli, vše se otočilo a mě bylo do pláče, hrudník se mi svíral a těžko jsem lapala po slovech…. tatínka jsem chytila za ruku a prohlédla mu do očí, hned jsem věděla že mě poznal. Na ten jeho pohled nikdy nezapomenu, jako kdyby říkal že ho to vše mrzí, a že prosí o odpuštění…

Nedokázala jsem ze sebe dostat skoro nic, jen jsem tam stála držela ho za ruku a špitla, že mu odpouštím. Viděla jsem v jeho očích úlevu…

Tatínek druhý den ráno odešel za duhový most. Byla jsem ráda, že mi osud dopřál možnost se po tolika letech s tatínkem setkat a odpustit mu. Věřím, že odesel v klidu a s čistou duší, že mu bylo odpuštěno.

Vám všem Andělům děkuji za práci, kterou děláte celým srdcem.

HANA, 2022

– Anička, zdravotní sestřička –

Paní Hana, temperamentní žena, která si ráda povídala, hlas měla jako zvon a její smích byl slyšet i přes zavřené dveře. Její temperamentnost a upřímnost byly klíčové vlastnosti její povahy. Byla z Čerčan, takže říkávala, že se vlastně u nás cítí, jako by byla doma. Domů chtěla, ale nakonec její cesta skončila u nás, ve druhém domově, na pokoji číslo 12. Její odchod byl rychlejší, než jsme čekali. Pomalu ale jistě jí její srdéčko selhávalo, ale její láska k víře ne…

Tu noc, kdy jsem u paní Hany seděla a byla u ní v jejích posledních chvílích mi přišlo, že potřebuje pomoci dojít na druhý břeh a já jí s tím musím pomoci.

Já sama, jako ateista, nemám s modlením sebemenší zkušenost, ale cítila jsem potřebu jí toto splnit. Došla jsem k naší kapli a začala prohledávat literaturu, která ležela na stolku. Vzala jsem si jednu z knih, sedla si vedle postele paní Hany a začala jí potichu předčítat. Její dech se zpomalil, její neklid se zmírnil, začala odcházet.

Její odchod ve mně vyvolal potřebu začít se zajímat o doprovázení osob, pro které je víra zakotvená v životních principech. Za to Vám paní Hano, děkuji…