Pokoj číslo 15

15

Darujte nám svůj příběh doprovázení v Hospici Dobrého Pastýře. My ho vetkneme do virtuální vzpomínkové zdi tohoto pokojíku, kde Váš blízký pobýval, kde zaznělo jeho poslední slovo, přání, nádech, výdech…

Společně tak poskládáme ze střípků vzpomínek mozaiku, jež vypoví svědectví o nepostradatelnosti hospicové péče. Že má smysl, hluboký smysl. A že si zaslouží po dlouhých letech systémové řešení jejího financování. Teď víc než kdy jindy je potřeba, aby Ti, kteří mají možnost a moc jej hledat, věděli, jak důležité je najít ho. A do té doby, budeme doufat, že se najdou patroni, jež budou prostřednictvím svých darů bdít nad péčí a příběhy, které se v pokojích momentálně odehrávají…

Své vzpomínky nám můžete poslat prostřednictvím formuláře níže nebo e-mailem: komunikace@hospic-cercany.cz. Děkujeme.

FORMULÁŘ PRO VÁŠ PŘÍBĚH

Staňte se patronem tohoto pokoje, bděte nad příběhem, jenž se v něm momentálně odehrává… Přesně 822 korun nám chybí na pokrytí nákladů na péči o pacienta na tomto pokoji na jeden den.

JAK NA TO

Pošlete svůj dar na transparentní sbírkový účet 530 530 359/2010 převodem, prostřednictvím QR kódu nebo platební bránou. Nezapomeňte nám do poznámky uvést číslo pokoje, jenž berete pod svá křídla. Děkujeme.

PROČ 822 

Náklad na péči na jeden den na jeden pokoj představuje částku 5479 korun. 65 % těchto nákladů nám pokrývají tržby od zdravotních pojišťoven, klientů a příspěvky na péči, 20 % nenárokové dotace, granty a stálé dary, 15 % nemáme pokryto, tj. 300 030 Kč na pokoj na rok, 822 Kč na den.

PLATEBNÍ BRÁNA ZDE

Patroni pokoje 15

Marie Konszká, Kateřina Náprstková, Olga Maláková, Petra Preissová, Eduard Forejt, Markéta Kaufmanová, David Poláček

Na pokrytí nákladů na péči o pacienty na tomto pokoji nám chybí 65.218 korun.

Dosud jste přispěli

5.822 Kč

VZPOMÍNKOVÁ ZEĎ

VÁCLAV, 2010

– Mirka, ošetřovatelka –

Pan Václav byl učitel. Tělem i duší. Začínal na prvním stupni, po letech nastoupil na místo zástupce ředitele školy, později se sám stal ředitelem a pedagogickou dráhu zakončil jako inspektor přes hudební výchovu.

Hudbu miloval a nádherně o ní vyprávěl. Sestřičky mu sehnaly přehrávač a já jsem podle jeho objednávky dodala cédečka. Po nějakém čase je všechna vrátil. Neposlechnutá. Když jsem vyzvídala proč, přiznal, že nedokáže přehrávač zapnout…

Všechno jsem mu vysvětlila a společně jsme ten ďábelský přístroj, jak ho označil, přemohli. Odměnou mi byl odborný výklad k Janáčkovu Tarasu Bulbovi. Žasla jsem, co všechno je možné do hudby ukrýt a následně mezi tóny slyšet. Tedy když má člověk školené ucho. To já rozhodně nemám a spíše než mezi tóny jsem četla v jeho tváři. Myslím, že jsem si Janáčka ještě nikdy tak neužila. Byl okouzlující. Pan inspektor. Než jsem odcházela, krok za krokem jsme spolu zapnutí a vypnutí zopakovali a pan Václav se těšil, jak bude po večerech poslouchat.

Ale všechno bylo jinak. Jen jsem za týden vstoupila do dveří jeho pokoje, už smutně vrtěl hlavou. Nepodařilo se a sestřičky prý nechtěl obtěžovat. Dala jsem mu přehrávač do postele na klín a začali jsme znovu. Pomalu, pomaloučku. Brzy nám ale oběma bylo jasné, že to nepůjde. Nemoc za těch několik málo dní pokročila a nic nového už hlava nedokázala uložit. Seděl na posteli jako hromádka neštěstí… A pak jsme dostali nápad! Doběhla jsem pro papír a tužku, nakreslila přehrávač, opravdu tam těch čudlíků bylo nějak moc, všechno očíslovala a sepsala návod. Než jsem ten večer odešla, prošli jsme cestu tam a zpátky několikrát. Vypadalo to nadějně, zdálo se, že tentokrát už koncert bude.

Celá napnutá jsem o pár dní později brala za kliku pokoje číslo 15. Místnost byla plná odpoledního sluníčka. „Musím se vám pochlubit! Přeposlouchal jsem všechny Beethowenovy symfonie!“ zářil pan inspektor. A opravdu, jako by se poslední tóny ještě třepetaly pod stropem. „Jen jediné mi trochu kazí radost. Že jsem použil tahák. Poprvé v životě!“

HELENKA, 2022

– Míša, sociální pracovnice –

Helenka. Pokaždé, když jdu kolem, zastavím se, civím na dveře a pošlu vzpomínku tam nahoru…

I když je pro spoustu lidi smrt nepředstavitelná, a někomu jen po vyslovení toho slova běhá mráz po zádech, u nás se s ní setkáváme velmi často. O to víc se od našich klientů učím – pokory, důvěry, respektu, úcty…

Helenka u nás byla delší dobu. Byla vždy pozitivně naladěná, i když ji někdy nebylo dobře, společenská a neskutečně mi připomínala moji babičku, nejen vzhledem, ale i chováním. Jsem blázen, který chvíli nevydrží sedět na zadku, ale s Helenkou jsem se pokaždé dokázala zastavit, zklidnit, obejmout ji a ujistit se tak vzájemně, že pořád ještě tohle všechno můžeme, i když jsme věděly, že ten čas přijde. Přišel… ale o to víc si vážím chvil, kdy Vám tito dobří lidé, kteří po zemi chodí, do života alespoň na okamžik vstoupí a děkuji za to…

Možná to na té fotce vidím jen já, ale objímají nás andělé. Vznikla pár dní před tím, než k těm andělům vzlétla i Helenka. Děkuji, že jsem mohla…

M.

IRENA, 2021

– Monika, staniční sestra 2. patra –

Paní Irena v tomto pokoji ležela ještě dřív, než jsem v hospici začala pracovat já. Vážná, klidná, vzdělaná dáma. Smutná se svého údělu nemoci, která ji jako blesk z čistého nebe nedovolila chodit. Nedůvěřivá k novým lidem, kteří ji přicházeli ošetřovat. Opatrně jsem se jí začala starat o rány. Vše ji zajímalo a dopodrobna jsem jí popisovala, co dělám, jak a proč. Pomalu mi začala důvěřovat…

Okna tohoto pokoje vedou do ulice a kdykoliv jsme je měly otevřené pomlouvaly jsme společně pejska, co štěkal a štěkal bez únavy bez ohledu na to, jestli šel někdo po ulici. „Blbec“, řekla jednou bez přípravy na paní Irena na adresu psa. Dostala jsem záchvat smíchu a poprvé jsme se obě společně od srdce smály. Nerada pokoj opouštěla. Neměla ráda nečekané návštěvy. Čas od času jsme opatrně nabízeli přednášky, hudební produkce, zahradu, terasu, atrium atd. Velmi zřídka s něčím souhlasila. Občas přeci jen s tím, že jsme ji odvezli na terasu, ale myslím, že jen kvůli tomu, aby nám udělala radost. Chodili jsme pak opatrně po chodbě a potichu, jsme si říkali: „Irena je na terase, ale potichu, nekoukejte se tam“, aby si užila sluníčko a nepoznala, že ji tajně pozorujeme a užíváme si to s ní. S ošetřovatelkou, která dostala její plnou důvěru, barvily vlasy v naší koupelně nad perličkovou vanou, kde si po náročné proceduře dopřála bublinky celého těla. Po vyfoukání nové vlasy rozprostřela na polštář a ano, byla to opravdu dáma.

CzechEnglishVietnameseGermanFrenchRussianSpanishItalianChinese (Simplified)