Pokoj číslo 18

18

Darujte nám svůj příběh doprovázení v Hospici Dobrého Pastýře. My ho vetkneme do virtuální vzpomínkové zdi tohoto pokojíku, kde Váš blízký pobýval, kde zaznělo jeho poslední slovo, přání, nádech, výdech…

Společně tak poskládáme ze střípků vzpomínek mozaiku, jež vypoví svědectví o nepostradatelnosti hospicové péče. Že má smysl, hluboký smysl. A že si zaslouží po dlouhých letech systémové řešení jejího financování. Teď víc než kdy jindy je potřeba, aby Ti, kteří mají možnost a moc jej hledat, věděli, jak důležité je najít ho. A do té doby, budeme doufat, že se najdou patroni, jež budou prostřednictvím svých darů bdít nad péčí a příběhy, které se v pokojích momentálně odehrávají…

Své vzpomínky nám můžete poslat prostřednictvím formuláře níže nebo e-mailem: komunikace@hospic-cercany.cz. Děkujeme.

FORMULÁŘ PRO VÁŠ PŘÍBĚH

Staňte se patronem tohoto pokoje, bděte nad příběhem, jenž se v něm momentálně odehrává… Přesně 822 korun nám chybí na pokrytí nákladů na péči o pacienta na tomto pokoji na jeden den.

JAK NA TO

Pošlete svůj dar na transparentní sbírkový účet 530 530 359/2010 převodem, prostřednictvím QR kódu nebo platební bránou. Nezapomeňte nám do poznámky uvést číslo pokoje, jenž berete pod svá křídla. Děkujeme.

PROČ 822 

Náklad na péči na jeden den na jeden pokoj představuje částku 5479 korun. 65 % těchto nákladů nám pokrývají tržby od zdravotních pojišťoven, klientů a příspěvky na péči, 20 % nenárokové dotace, granty a stálé dary, 15 % nemáme pokryto, tj. 300 030 Kč na pokoj na rok, 822 Kč na den.

PLATEBNÍ BRÁNA ZDE

Patroni pokoje 18

Eva Komárková, Vít Vávra, Marie Marková, Dobrověc, s.r.o.

Na pokrytí nákladů na péči o pacienty na tomto pokoji nám chybí 65.218 korun.

Dosud jste přispěli

4.200 korun

VZPOMÍNKOVÁ ZEĎ

Dnes 23. prosince 2022 otevíráme poslední pokoj. Číslo osmnáct. Zůstal bez příběhu… Myslím, že ne náhodou… Jeho zeď je v tuto chvíli nepopsaná možná proto, aby se ujala vzpomínky, jež pokoj postrádá. Vzpomínka postrádá vlastně i jméno pacientky. Nepovedlo se mi ho dopátrat. A přitom byl tento příběh inspirací ke vzniku celého tohoto projektu…. Projektu „Pokoje s příběhy“…

CECÍLIE, 2020

– Jana, PR+FR –

Takto se určitě nejmenovala… To bych si zapamatovala. Jmenovala se jinak, ale nedokážu si vzpomenout…

Listopad nebo prosinec 2020… Pandemie Covidu v plné síle. Platí nejpřísnější protiepidemická opatření. V čase, kdy obyčejně hospicem proudí davy návštěv a hostů adventních akcí, je ticho. Hrozivé ticho. Místo předvánoční nálady jsme plní obav, zda ustojíme nákazu v řadách kolegů a pacientů. Covid kosí jednoho za druhým. Těžké průběhy. V přímé péči slouží už jen hrstka odolných. Potkáváme se v noci v suterénu hospice, když si ochrannými pomůckami olemovaným unaveným pohledem sdělujeme nesdělitelné.

Útlý tým fundraisingu se tou dobou přestěhoval do hospicové kuchyně ve snaze upéct půl tuny dobročinného vánočního cukroví… Alternativní plán za výpadek adventních benefičních akcí. S výtěžkem se v rozpočtu počítá, tak děláme, co můžeme.

Nový příjem. Cecílie. Přichází ve špatném stavu s kratičkou prognózou dožití. Dnes vaří Alena. Jako obvykle, vytvoří kartičku se jménem pacientky, kterou se označuje termobox s jídlem. Čeká na pokyny. Diety, přání, alergie… Tady dole v kuchyni vnímají pacienty skrze jídlo. Vědí o nich docela dost. Zda jsou vděční jedlíci, vybíraví kritici, kdo je na sladké a kdo nesnáší rajčata… Přesně vědí, jak se pacientovi daří. Dostanou-li pokyn mixovat, pacient se zhoršuje. S opakovaným návratem netknutého jídla tuší blízký konec. A pak telefonát z patra a kartička se jménem z nástěnky zmizí…

Jméno Cecílie zde chvíli visí bez pokynů. Paní spí, nejí. Konečně snad za dva dny první informace. Kaše. Alena se pouští do práce. Neúnavně 5x denně posílá nahoru výsledek svého snažení. Porce se vrací dolů netknuté. Ani lžička. „Co já bych jí vymyslela…“ mumlá si pod nos. A zkouší dál. Jablíčka se skořicí. Hrušky. Rýže. Vločky. Tvaroh… Nic. Ani jedna jediná lžička.

„Co mám dělat, aby se najedla? Už jsem zkusila snad všechno…“ zoufá si po několika málo dnech, pořád vymýšlí nové a nové kombinace. Neúspěšně. Až pak jednou odpoledne při přípravě večeří vykřikne: „Já už vím. Potřebuje silný vjem.“ Kaši tentokrát pořádně osladí. Ochutná. „Ježíši, to je síla, tohle musí cítit, i kdyby nechtěla…“. Termoboxy jedou potravinovým výtahem nahoru. Za pár hodin se vrací zpět do kuchyně. Alena netrpělivě otevírá jako první ten se jménem Cecílie. Několik lžiček z porce chybí… „Myšička! Myšička malá, snědla!“ Alena tančí po kuchyni. Opravdu tančí. A já brečím a říkám si, že tohle musím začít zaznamenávat, aby se lidé venku dozvěděli, co je to hospicová péče. Přesně tohle. Hledání, kouzlení, plnění všemožných přání. Na každé nuanci zde záleží.

Cecílie po několika dnech zachutnalo snad úplně všechno. Dokonce jedla i normální jídlo. Alena kouzlila a se spokojeným úsměvem vyndávala prázdné talíře z jejího boxu. Byl to dlouhý týden, v neděli večer Alena odjíždí spokojeně domů s vizí dvoudenní pauzy. Ve středu ráno se vrací do práce s nápady, čím dnes Cecílii překvapí. Její jméno ale na nástěnce chybí…

CzechEnglishVietnameseGermanFrenchRussianSpanishItalianChinese (Simplified)