Pokoj číslo 21

21

Darujte nám svůj příběh doprovázení v Hospici Dobrého Pastýře. My ho vetkneme do virtuální vzpomínkové zdi tohoto pokojíku, kde Váš blízký pobýval, kde zaznělo jeho poslední slovo, přání, nádech, výdech…

Společně tak poskládáme ze střípků vzpomínek mozaiku, jež vypoví svědectví o nepostradatelnosti hospicové péče. Že má smysl, hluboký smysl. A že si zaslouží po dlouhých letech systémové řešení jejího financování. Teď víc než kdy jindy je potřeba, aby Ti, kteří mají možnost a moc jej hledat, věděli, jak důležité je najít ho. A do té doby, budeme doufat, že se najdou patroni, jež budou prostřednictvím svých darů bdít nad péčí a příběhy, které se v pokojích momentálně odehrávají…

Své vzpomínky nám můžete poslat prostřednictvím formuláře níže nebo e-mailem: komunikace@hospic-cercany.cz. Děkujeme.

FORMULÁŘ PRO VÁŠ PŘÍBĚH

Staňte se patronem tohoto pokoje, bděte nad příběhem, jenž se v něm momentálně odehrává… Přesně 822 korun nám chybí na pokrytí nákladů na péči o pacienta na tomto pokoji na jeden den.

JAK NA TO

Pošlete svůj dar na transparentní sbírkový účet 530 530 359/2010 převodem, prostřednictvím QR kódu nebo platební bránou. Nezapomeňte nám do poznámky uvést číslo pokoje, jenž berete pod svá křídla. Děkujeme.

PROČ 822 

Náklad na péči na jeden den na jeden pokoj představuje částku 5479 korun. 65 % těchto nákladů nám pokrývají tržby od zdravotních pojišťoven, klientů a příspěvky na péči, 20 % nenárokové dotace, granty a stálé dary, 15 % nemáme pokryto, tj. 300 030 Kč na pokoj na rok, 822 Kč na den.

PLATEBNÍ BRÁNA ZDE

Patroni pokoje 21

Dobrověc, s.r.o., Kateřina Stehlíková, Otakar Frankenberger, Veronika Skučková, Oldřich Vitoušek

Na pokrytí nákladů na péči o pacienty na tomto pokoji nám chybí 65.218 korun.

Dosud jste přispěli

9.322 Kč

VZPOMÍNKOVÁ ZEĎ

JAROSLAV, 2017

– Lenka, dcera –

„Ahoj táto, jak se ti tu líbí?“, řekla jsem, když jsem poprvé vešla k němu do pokoje, „máš to tu hezký“, pokračovala jsem. Byl tu pár hodin po převozu k nemocnice, byl trochu dezorientovaný, ale jakžtakž komunikoval. Byla jsem ráda, že mi „dal svolení“ ho sem umístit, měla jsem z tohoto místa dobrý pocit. Pár slov jsme si řekli, možná nejvíc za posledních 10let, kdy jsme spolu prakticky nemluvili, jen sporadicky…

Bylo mi těžko, ale věděla jsem, že to musím zvládnout. Když jsem první den odcházela, řekl mi táta „dej mi pusu a běž, přijď zítra“. To byla poslední slova, která jsem od něj slyšela Chodila jsem za ním ještě následujících 6 dní – každý den, ale už nikdy nepromluvil. Měl rád Vánoce, tak se na ně těšil a já doufala, že je ještě jednou zažije… ale šlo to hrozně rychle. Rakovina slinivky a metastáze po celé těle mu ukrajovali ze života nesnesitelnou rychlostí. Vyzdobila jsem mu tedy pokoj pár předměty s vánočními motivy a pouštěla mu koledy a tak vůbec písničky, které měl rád. Nemluvil, jen občas stiskl ruku. Ten poslední den mé návštěvy nezapomenu. Přijela jsem, chytla ho a najednou jsem zaznamenala, že se dlouho nenadýchl. „Táto, táto, co je??“, volala jsem. Nádech, výdech, nádech, výdech… ulevilo se mi, dýchá. Situace se ale opakovala. Výdech. „Táto, táto, táto.oo.o.oo.oo“. ??? Běžela jsem za sestřičkou, ta vešla se mnou do pokoje a .. otevřela okno, aby duše mohla ven. Bylo 11.12. Nejen, že těch Vánoc se nedočkal, ale ani 64. narozenin, které by měl za 3 dny.

JANA, 2021

– Lucie, sociální pracovnice –

V našem hospici byla dlouhé měsíce a snad poprvé v životě tu žila v dostatku. Smutný osud. Otec ji jako malou týral a později ji bil i její bratr u kterého bydlela. Jako velmi mladá otěhotněla ale nebylo v jejích silách se o děťátko postarat. Bála se mít vztahy s muži, bála se, že ji budou zase bít. Bydlela v levných ubytovnách a vykonávala nekvalifikované a špatně placené práce. Pronásledovaly jí exekuce za drobné přestupky. Jeden z jejích sourozenců spáchal sebevraždu. A pak onemocněla. Život nerozdává všem stejně…

Když přišla do hospice byla smutná, zlobila se na celý svět. A pak, pomalu, den za dnem, se začala měnit. Začala se tu cítit dobře. Vždycky našla někoho, kdo jí vyslechnul, kdo si poslechl její historky, prohlédl si její legendární fotoalbum skoro stejných fotografií. Stíhala nás v kancelářích i na chodbách, každý, koho ulovila ji musel poslouchat. A my jsme poslouchali a dávali jí drobné úkoly, třeba orazítkovat obálky nebo srovnat šanony.

Když si všimla například rozsvícené lampičky na chodbě, neváhala navštívit paní ředitelku a na nešvar upozornit. Celý hospic byl jejím domovem a my všichni jsme byli její rodinou. Milovala psy a my jsme jí je vodili do hospice, aby je mohla nakrmit. Jídlo bylo vůbec jejím velkým tématem. Nejoblíbenější pochoutkou byly pro ni dvě kila točeného salámu snědeného za studena, rovnou z papíru. Pak přestala nosit noční košili a koupila si šaty u vietnamského stánku. Chodidla všude s kabelkou, kterou ji kdosi daroval. Přemluvila mladičkého stážistu, aby jí na pokoji obarvil vlasy.

Chtěla tančit a když v hospici hrála harmonika, vždycky se našel dobrovolník, který s ní tančil. Jiní s ní hráli karty nebo jí lakovali nehty na červeno. To, že jsme přes sociální sítě našli jejího syna, kterého dala kdysi k adopci, byla čistá náhoda. Šťastná náhoda. Syn za ní přijel a ona byla šťastná. Později přijel i s vnukem. Paní Jana byla bizarní postavička, která jako by vystoupila z románu Bohumila Hrabala. Byla svým způsobem půvabně otravná, milá, bezprostřední a stoprocentně autentická. A jsem si naprosto jistá tím, že tu byla šťastná.

CzechEnglishVietnameseGermanFrenchRussianSpanishItalianChinese (Simplified)