Pokoj číslo 24

24

Darujte nám svůj příběh doprovázení v Hospici Dobrého Pastýře. My ho vetkneme do virtuální vzpomínkové zdi tohoto pokojíku, kde Váš blízký pobýval, kde zaznělo jeho poslední slovo, přání, nádech, výdech…

Společně tak poskládáme ze střípků vzpomínek mozaiku, jež vypoví svědectví o nepostradatelnosti hospicové péče. Že má smysl, hluboký smysl. A že si zaslouží po dlouhých letech systémové řešení jejího financování. Teď víc než kdy jindy je potřeba, aby Ti, kteří mají možnost a moc jej hledat, věděli, jak důležité je najít ho. A do té doby, budeme doufat, že se najdou patroni, jež budou prostřednictvím svých darů bdít nad péčí a příběhy, které se v pokojích momentálně odehrávají…

Své vzpomínky nám můžete poslat prostřednictvím formuláře níže nebo e-mailem: komunikace@hospic-cercany.cz. Děkujeme.

FORMULÁŘ PRO VÁŠ PŘÍBĚH

Staňte se patronem tohoto pokoje, bděte nad příběhem, jenž se v něm momentálně odehrává… Přesně 822 korun nám chybí na pokrytí nákladů na péči o pacienta na tomto pokoji na jeden den.

JAK NA TO

Pošlete svůj dar na transparentní sbírkový účet 530 530 359/2010 převodem, prostřednictvím QR kódu nebo platební bránou. Nezapomeňte nám do poznámky uvést číslo pokoje, jenž berete pod svá křídla. Děkujeme.

PROČ 822 

Náklad na péči na jeden den na jeden pokoj představuje částku 5479 korun. 65 % těchto nákladů nám pokrývají tržby od zdravotních pojišťoven, klientů a příspěvky na péči, 20 % nenárokové dotace, granty a stálé dary, 15 % nemáme pokryto, tj. 300 030 Kč na pokoj na rok, 822 Kč na den.

PLATEBNÍ BRÁNA ZDE

Patroni pokoje 24

Pavel Peřinka, Martina Kolmanová, Ilona Novotná, Josef Brnoliak, Hedvika Chladová, Maria Romanczinová, Martina Fiurásková, Vít Vávra, Dobrověc, s.r.o.

Na pokrytí nákladů na péči o pacienty na tomto pokoji nám chybí 65.218 korun.

Dosud jste přispěli

56.386 korun

VZPOMÍNKOVÁ ZEĎ

PETR, 2022

– Monika, staniční sestra 2. patra –

Petr třikrát odložil svůj nástup do hospice. Nechtělo se mu opustit svůj domov. Své věci. Známě věci, které ho obklopovaly a připomínaly život, který měl tak rád. Smutný pán. Nešťastný, opravdu. Co vymyslet? Na otázku, co by mu udělalo radost, nesměle po několika dnech řekl, že by se chtěl ještě podívat domů…

„Žádný problém. Propustku podepíše pan doktor, vy a můžete frčet třeba na víkend domů,“ povídám mu. Jenže jeho byt byl poměrně daleko a nikdo z rodiny, kdo by ho odvezl, nebyl. „Naše hospicové auto je vám k dispozici,“ nabízím. Udiveně souhlasí, ale zase ten pohled.

„Já bych si chtěl něco přivést, ale je to velké a určitě to nepůjde,“ povídá rozpačitě.

Ukázalo se, že Petr má doma letecký simulátor, trenažer. Jeho velkou vášeň. Zjistili jsme, že když vystěhujeme stůl, mohlo by se to do pokoje vejít. Akci stěhování jsme přesto museli dvakrát přeplánovat, kvůli zhoršenému psychickému stavu Petra. Měl velké obavy, že to nezvládne. Poslední termín klapnul. Vše domluveno, řidič připravený, pokoj vystěhovaný. Uf.

Přijelo monstrum. Velký dřevěný stůl, obrovská obrazovka, herní konzole, vlastní židle, milion kabelů, které náš údržbář hodinu odpojoval v Petrově bytě a pak v pokoji 24 hodinu napojoval. Při uvedení do chodu to vyhodilo pojistky v celém hospici. Petr byl šťastný. Aspoň na chvíli, něž nás opustil se objevoval na jeho tváři úsměv, když se sluchátky na uších letěl do Londýna, Paříže, Vídně nebo nakonec do nebe.

– Kateřina, sociální pracovnice –

Zdravím do oblak, Petře!

Věřím, že se nám v hospici povedlo navést Vás na správnou ranvej a že jste odstartoval k letu na věčnost s trošku lehčím srdcem, než které jste si k nám přinesl. Asi byste pochyboval, protože se vám moc nechtělo věřit ve Smysl všeho, co se dělo, ale přísahám: Váš letecký trenažér, který jsme nastěhovali do vašeho pokoje č.24, z vás udělal svým způsobem legendu, protože tato akce nemá v historii našeho hospice obdoby. A děkujeme, že jsme nám tak pomohl posunout hranici kvality sociální péče o kousek dál!

Čerčanský příběh Petra, inženýra, začal na sklonku léta 2022 a byl nakonec kratší, než jsem čekala. Ale i těch pár setkání mi ukázalo, že autenticita a sdílení může přinést záblesky štěstí, které jsou pro umírajícího cennější, než všechno zlato světa…

Petr měl 63 let a jeho mysl byla mladistvá, aktivní, sportovní, ale také neutěšitelně smutná a doslova tonoucí v hrůze neodvratnosti blížícího se konce. Vždy ocenil návštěvu, ale nikdy si neodpustil zdůraznit, že rozhodně nechce zdržovat, obtěžovat a zatěžovat. A já mu odpovídala: „Nechte to na mě, pane inženýre. Je to můj čas a já se rozhodla ho teď trávit s vámi. A navíc mi dlužíte kafe a zmrzlinu. Co říkáte, zajdeme do kavárny?“ Přes všechnu tíhu osudu se dokázal malinko usmát, sáhnout na věšák pro župan a jít. V našich rozhovorech se utíkal k plánům, které na důchod měl, aby se s nimi se slzami v očích vzápětí loučil… „Tomu ale nemůžete rozumět,“ řekl na závěr. „Zkuste to, třeba nejsem tak ztracený případ,“ vybídla jsem ho a tím nevědomky zahájila akci, která – bez nadsázky – byla v našem hospici revoluční.

„Víte, já miluju sport. Koupil jsem si nové kolo, že budu v důchodu jezdit. No, k čemu mi teď je? A v zimě běhám na běžkách! … Vy sportujete?“ nedůvěřivě si přeměřil moji postavu. „Pche! Vím, že na to nevypadám, ale jsem bývalá vrcholová sportovkyně! Dokonce mám titul juniorské mistryně ČSSR v tancích na ledě!“ vyrazila jsem mu dech. Ledy se prolomily: „Víte, já mám ale ještě jinou, obrovskou zálibu. Všechno jsem musel opustit. Nikdo to nepochopí a mnozí mi to měli za zlé…“ „Ale tak to zkuste, třeba vás zase překvapím!“ nenechala jsem se odbýt. Petr chvíli něco hledal ve svém mobilu a pak mi vítězoslavně ukázal fotku: „Že nevíte, co to je, ha?“ „Jasně, že vím. To je přece kokpit bojového letounu!“ Tehdy se na podíval poprvé jinak a z jeho očí jakoby zmizel smutek a objevil se v nich náznak radosti: „No vy se mi snad zdáte! To je neuvěřitelné!“ Na oko uraženě jsem odvětila: „Vy mě strašně podceňujete. Jsem dcerou leteckého konstruktéra, který chtěl být sice pilotem, ale maminka mu to zakázala! A dcerou matky, jejímž koníčkem byly válečné lodě a po které jsem zdědila hromadu knížek o 2.světové válce. Takže mě fakt nezastrašíte!“ A Petr zazářil: „Víte, já jsem pilot tělem i duší a pilotování byl vždycky můj sen. Vystudoval jsem leteckou fakultu v Košicích, ale nelétal jsem, pracoval jsem v leteckém řídícím středisku. Všichni mi taky vyčítali, že se zajímám o zbraně, ale byl to prostě můj koníček. Pilotuju na počítači – vybudoval jsem si skoro profesionální letecký trenažér. I ten stůl jsem si postavil sám…“. Dostala jsem nápad: „A jak je ta paráda veliká? To nebude větší než psací stůl, ne?“ A už to frčelo! Zaběhla jsem k sestřičkám a lékařům pro povolení a s ním jsem Petrovi předestřela plán: Když nemůžete vy k trenažéru, přivezeme ho my k vám! Do pokoje se vejde a budete si tak moct lítat, kdykoli se vám za chce!“ Vzpomínám si, že mi řekl, že jsem “číslo“. Smál se a kroutil nevěřícně hlavou. Prý je celý náš hospic jako ze snu, že to přece není možné, abychom „tohle“ pro člověka udělali, že ještě nikdy o něčem podobném neslyšel… A tak slovo dalo slovo a díky ochotě a nadšení skvělých chlapů z provozního oddělení Zdeňkovi a Petrovi ( se pan Petr vydal – dnes už vím že opravdu naposledy – domů do Brandýsa a přivezl si k nám svoji „lásku“, aby ji mohl mít stále na blízku. Nemusím dodávat, že jsem se nevyhnula pilotnímu testu. Nevím, jestli to byl Gripen nebo MIG, ale každopádně jsem dokázala odstartovat a pak to zapíchnout čumákem přímo do země. Letecké seance se na pokoji č.24 uskutečnili víckrát. Bohužel, postupně si nemoc začala brát více a více Petrovy životní energie, až ho nakonec definitivně – jak říkají letci – „uzemnila“. Trenažér osiřel a za pár týdnů i celý svět. Nezbývá, než vzpomínat. Věřím, že jeho duše zvládla i poslední náročný loping a nabrala směr opravdu k výšinám, kde nejsou žádná oblaka ani turbulence, jen hřejivé všeobjímající slunce věčnosti.

VÁCLAV, 2020

– Eva, recepční –

O pacientech a jejich nemocech na pokojích moc nevím, ale s některými přicházím do styku prostřednictvím malého obchůdku, který je přímo na recepci. Kdokoliv si tu může koupit něco k pití, sladkosti, brambůrky…. Někdo se dá do řeči, bavíme se o běžných věcech, někdo je uzavřený do sebe…

Občas pacienty zahlédnu otevřeným okénkem, jak projdou kolem recepce chodbou až do kavárny Dobrobistra, nebo ještě dál do klidové zahrady. Sami po svých, či v doprovodu svých blízkých na křesle, nebo na posteli. Vzpomínám na pana Václava. Bylo to v době první vlny Covidu, pan Václav si chodíval nakoupit, rozčilovala ho uvázaná rouška (v té době byly ještě látkové, šité dobrovolníky), vyprávěl, že mu rekonstruují Domov, kde byl ubytovaný, a proto musí být nějakou dobu zde. Jednou mi dával peníze za malý nákup, vracela jsem mu jednu korunu, podal mi ji zpět se slovy, nechte si jí pro štěstí, ať se vás drží. Na nákupy chodil čím dál tím méně…  návratu do Domova se nedočkal. Možná ani netušil, že je nemocný a věřil, že po „rekonstrukci“ se z hospice zase vrátí zpět. Tu korunu od něho mám jako vzpomínku na nástěnce dodnes..

Čerčanský příběh Petra, inženýra, začal na sklonku léta 2022 a byl nakonec kratší, než jsem čekala. Ale i těch pár setkání mi ukázalo, že autenticita a sdílení může přinést záblesky štěstí, které jsou pro umírajícího cennější, než všechno zlato světa…

– Bohunka, uklízečka – 

Už je to víc jak dva roky, co na pokoji 24 ležel pan Václav. Ale mně se vryl do srdíčka. Já mu vždy říkala „Dobrý den“ a oslovovala ho „Pane dědečku“, neboť on byl dědeček jak z pohádky. Byl tak milý, hodný, příjemný a jeho hlas nikdy nezapomenu…

Vyprávěl mi, jak je tu jen na chvíli, neboť mu renovují byt a že se tam vrátí. A já tušila, že už se nevrátí, tam kde mu to renovují, ale tiše jsem poslouchala a naslouchala každému jeho slovu. Měl tak krásný hlas a tak upřímné oči. Chodil nakupovat do recepce k Evičce a jednou jí tam nechal korunu a ona ji má pořad schovanou pro štěstí. Nakupoval tam spoustu čokolád a sušenek, které pak jedl na posteli, ale také rozdával nám zaměstnancům jako poděkování a pořad dokola se omlouval, že nás otravuje. Ale neotravoval!!! Vyprávěl mi o ženě, která už nebyla, o dětech, o autonehodě, o tom jak se vrátí zpět do Tábora do zrekonstruovaného bytu…

Tak laskavého člověka, s tak krásným hlasem a tak upřímnýma očima jsem asi ještě nepotkala. Snad jste se tam nahoře, Pane dědečku, sešel se svou ženou a jste už zase šťastní.

MILOSLAVA, 2022

– Andrea, vnučka –

Moje babička v pokoji číslo 24 naposledy vydechla 6.11.2022 dopoledne, v krásných 88 letech, které ještě v září stihla oslavit ve svých milovaných Vršovicích.

Když jsme se v létě 2021 dozvěděli diagnózu, kterou byla rakovina plic, netušili jsme, kolik času nám s babičkou ještě zbývá. Čas utíkal, a její stav se začínal zhoršovat, do poslední chvíle jsme se o ní starali doma, ale bohužel ke konci už nezbývala jiná možnost, než vyhledat pomoc nejen pro babičku, ale i pro nás, jelikož koukat se na odchází milované osoby je hrozné. Když jsme našli Váš hospic, tak pro nás byl jasnou volbou, jelikož 3km od Čerčan se nachází naše milovaná chata, kam i naše babička velmi ráda jezdila. Ani v nejmenším jsme nečekali, jaká péče bude babičce dána…

Ona byla celý život velká dáma, měla ráda lidi kolem sebe, a kdo jí znal osobně, tak věděl, jak velké srdce má.
Děkujeme z celého srdce celému personálu hospice za to, jak jste se o babičku starali, že jste si s ní povídali, a že jste byli oporou nejen pro ni, ale i pro nás, pro rodinu, která její odcházení velmi těžce nesla.

Moje vzpomínka je věnována nejen mnou, ale i celou mou rodinou. Jejím synem, a mým tatínkem Petrem, mojí maminkou Annou, a mým bráškou Lukášem. Děkujeme za Vaší skvělou práci, a smekáme před Vámi obrovský klobouk.
A tobě babičko chci jen vzkázat, že doufám, že už jsi se v nebi našla s dědečkem, a teď se na nás koukáte, a už je Ti dobře. Miluji Tě, a nikdy na tebe nezapomenu, jsi v mém srdci, a navždy budeš. Tvá vnučka, Andrea.

CzechEnglishVietnameseGermanFrenchRussianSpanishItalianChinese (Simplified)