Petr měl 63 let a jeho mysl byla mladistvá, aktivní, sportovní, ale také neutěšitelně smutná a doslova tonoucí v hrůze neodvratnosti blížícího se konce. Vždy ocenil návštěvu, ale nikdy si neodpustil zdůraznit, že rozhodně nechce zdržovat, obtěžovat a zatěžovat. A já mu odpovídala: „Nechte to na mě, pane inženýre. Je to můj čas a já se rozhodla ho teď trávit s vámi. A navíc mi dlužíte kafe a zmrzlinu. Co říkáte, zajdeme do kavárny?“ Přes všechnu tíhu osudu se dokázal malinko usmát, sáhnout na věšák pro župan a jít. V našich rozhovorech se utíkal k plánům, které na důchod měl, aby se s nimi se slzami v očích vzápětí loučil… „Tomu ale nemůžete rozumět,“ řekl na závěr. „Zkuste to, třeba nejsem tak ztracený případ,“ vybídla jsem ho a tím nevědomky zahájila akci, která – bez nadsázky – byla v našem hospici revoluční.
„Víte, já miluju sport. Koupil jsem si nové kolo, že budu v důchodu jezdit. No, k čemu mi teď je? A v zimě běhám na běžkách! … Vy sportujete?“ nedůvěřivě si přeměřil moji postavu. „Pche! Vím, že na to nevypadám, ale jsem bývalá vrcholová sportovkyně! Dokonce mám titul juniorské mistryně ČSSR v tancích na ledě!“ vyrazila jsem mu dech. Ledy se prolomily: „Víte, já mám ale ještě jinou, obrovskou zálibu. Všechno jsem musel opustit. Nikdo to nepochopí a mnozí mi to měli za zlé…“ „Ale tak to zkuste, třeba vás zase překvapím!“ nenechala jsem se odbýt. Petr chvíli něco hledal ve svém mobilu a pak mi vítězoslavně ukázal fotku: „Že nevíte, co to je, ha?“ „Jasně, že vím. To je přece kokpit bojového letounu!“ Tehdy se na podíval poprvé jinak a z jeho očí jakoby zmizel smutek a objevil se v nich náznak radosti: „No vy se mi snad zdáte! To je neuvěřitelné!“ Na oko uraženě jsem odvětila: „Vy mě strašně podceňujete. Jsem dcerou leteckého konstruktéra, který chtěl být sice pilotem, ale maminka mu to zakázala! A dcerou matky, jejímž koníčkem byly válečné lodě a po které jsem zdědila hromadu knížek o 2.světové válce. Takže mě fakt nezastrašíte!“ A Petr zazářil: „Víte, já jsem pilot tělem i duší a pilotování byl vždycky můj sen. Vystudoval jsem leteckou fakultu v Košicích, ale nelétal jsem, pracoval jsem v leteckém řídícím středisku. Všichni mi taky vyčítali, že se zajímám o zbraně, ale byl to prostě můj koníček. Pilotuju na počítači – vybudoval jsem si skoro profesionální letecký trenažér. I ten stůl jsem si postavil sám…“. Dostala jsem nápad: „A jak je ta paráda veliká? To nebude větší než psací stůl, ne?“ A už to frčelo! Zaběhla jsem k sestřičkám a lékařům pro povolení a s ním jsem Petrovi předestřela plán: Když nemůžete vy k trenažéru, přivezeme ho my k vám! Do pokoje se vejde a budete si tak moct lítat, kdykoli se vám za chce!“ Vzpomínám si, že mi řekl, že jsem “číslo“. Smál se a kroutil nevěřícně hlavou. Prý je celý náš hospic jako ze snu, že to přece není možné, abychom „tohle“ pro člověka udělali, že ještě nikdy o něčem podobném neslyšel… A tak slovo dalo slovo a díky ochotě a nadšení skvělých chlapů z provozního oddělení Zdeňkovi a Petrovi ( se pan Petr vydal – dnes už vím že opravdu naposledy – domů do Brandýsa a přivezl si k nám svoji „lásku“, aby ji mohl mít stále na blízku. Nemusím dodávat, že jsem se nevyhnula pilotnímu testu. Nevím, jestli to byl Gripen nebo MIG, ale každopádně jsem dokázala odstartovat a pak to zapíchnout čumákem přímo do země. Letecké seance se na pokoji č.24 uskutečnili víckrát. Bohužel, postupně si nemoc začala brát více a více Petrovy životní energie, až ho nakonec definitivně – jak říkají letci – „uzemnila“. Trenažér osiřel a za pár týdnů i celý svět. Nezbývá, než vzpomínat. Věřím, že jeho duše zvládla i poslední náročný loping a nabrala směr opravdu k výšinám, kde nejsou žádná oblaka ani turbulence, jen hřejivé všeobjímající slunce věčnosti.
