Pokoj číslo 27

27

Darujte nám svůj příběh doprovázení v Hospici Dobrého Pastýře. My ho vetkneme do virtuální vzpomínkové zdi tohoto pokojíku, kde Váš blízký pobýval, kde zaznělo jeho poslední slovo, přání, nádech, výdech…

Společně tak poskládáme ze střípků vzpomínek mozaiku, jež vypoví svědectví o nepostradatelnosti hospicové péče. Že má smysl, hluboký smysl. A že si zaslouží po dlouhých letech systémové řešení jejího financování. Teď víc než kdy jindy je potřeba, aby Ti, kteří mají možnost a moc jej hledat, věděli, jak důležité je najít ho. A do té doby, budeme doufat, že se najdou patroni, jež budou prostřednictvím svých darů bdít nad péčí a příběhy, které se v pokojích momentálně odehrávají…

Své vzpomínky nám můžete poslat prostřednictvím formuláře níže nebo e-mailem: komunikace@hospic-cercany.cz. Děkujeme.

FORMULÁŘ PRO VÁŠ PŘÍBĚH

Staňte se patronem tohoto pokoje, bděte nad příběhem, jenž se v něm momentálně odehrává… Přesně 822 korun nám chybí na pokrytí nákladů na péči o pacienta na tomto pokoji na jeden den.

JAK NA TO

Pošlete svůj dar na transparentní sbírkový účet 530 530 359/2010 převodem, prostřednictvím QR kódu nebo platební bránou. Nezapomeňte nám do poznámky uvést číslo pokoje, jenž berete pod svá křídla. Děkujeme.

PROČ 822 

Náklad na péči na jeden den na jeden pokoj představuje částku 5479 korun. 65 % těchto nákladů nám pokrývají tržby od zdravotních pojišťoven, klientů a příspěvky na péči, 20 % nenárokové dotace, granty a stálé dary, 15 % nemáme pokryto, tj. 300 030 Kč na pokoj na rok, 822 Kč na den.

PLATEBNÍ BRÁNA ZDE

Patroni pokoje 27

Jiří Hrabánek, Pavlína Máca, Hanka Toufalová, Dobrověc, s.r.o.

Na pokrytí nákladů na péči o pacienty na tomto pokoji nám chybí 65.218 korun.

Dosud jste přispěli

11.322 Kč

VZPOMÍNKOVÁ ZEĎ

JOSEF, 2012

– Klára, vnučka –

Další den. Kolik jich ještě bude? Moc ne, to je jasný. Děda leží na posteli, prohlížím si jeho tvář. Je úplně jiná, než jaká byla ještě před pár týdny. Občas se probudí, otevře oči, ale vidím, že už je jinde, v jiném světě. Nevím, jestli ví, kdo jsem. Nevím, jestli ví, kde je. Někdy se zdá, že ví – před pár dny jsme ho na posteli odvezli do zahrady, dali si společně pivo a jen tak jsme si povídali, smáli se. Vzpomínal, jak přes Čerčany jezdil vlakem. Dneska se nesměje. Párkrát se mi pokusí něco říct, moc mu nerozumím. Tak chvíli povídám já, ale netuším, jestli mě vnímá. Držím ho za ruku, zdá se, že to je důležitější než slova.

Další den. Sedím u dědy, hladím ho po ruce a hlavou mi lítá spousta myšlenek. Za pár týdnů mu bude 97. Pamatuju si, když mu bylo sedmdesát a dostal od všech dětí nové kolo. Měl radost, jak kdyby dostal mercedes. Když mu bylo něco přes devadesát, na jednom z našich výletů jsme hráli ping pong. Ptala jsem se, kdy ho hrál naposled – prý někdy po druhý válce. Po válce, ve který byl v odboji a málem přišel o život, což nám ale vypravoval, až když jsem byla dávno dospělá. Prý o nic nešlo, nebylo potřeba o tom mluvit dřív. Fašistů se nebál, ale bouřky jo. Kdysi jim zapálil blesk dům, tak proto. Vyrostl sám s maminkou, jeho tatínek padl v první světový, když byl děda miminko. Skoro celý život v jedné chalupě, znal se s celým okresem. Pan Vaněk, Pepa – všem v širokým okolí naklepával kosy a srpy, protože to uměl nejlíp. Když někdo v Posázaví kopal studnu, dojel si pro dědu, aby mu našel pramen proutkem. Ano, jsem vnučka proutkaře. A řezbáře – celé zimy trávil za stolem s dláty a lipovým dřevem. Lípa je jak máslo, říkával. Když už babička špatně chodila, učili jsme dědu vařit. Špagety, rýži, čaj… vždycky se smála, že je jediný člověk na světě, co se naučil vařit až po devadesátce. Do té doby v kuchyni jen krájel chleba a cibuli – každý den k svačině, prý proto nikdy nestonal. Když se na pár posledních let přestěhovali s babičkou za námi do Prahy, chodil s jezevčíkem Fidem pozorovat auta a autobusy. Po devadesáti letech na vesnici to pro něj bylo fascinující divadlo. A museli jsme dojít koupit nový džíny a bundu, prý aby v Praze vypadal trochu k světu. Vzpomínky přicházejí samy, jedna přes druhou, po tváři se mi kutálí slzy… Jsem vděčná, že mám na co vzpomínat.

Další den. Už je ani nepočítám. Děda dnes hodně spí, jsem tu s mámou. Když vyjdeme z hospice, nechce se nám ještě domů. Jdeme se projít na Hradiště, ke kostelíku. Koukáme do údolí a máma říká, jak je vděčná, že děda může ty poslední dny být v Čerčanech.

Okolo půlnoci mi zvoní telefon. Máma. Právě domluvila se sestřičkou Dášou. Děda umřel.

Po pár dnech sedíme v rozlučkové místnosti v hospici okolo rakve, rodina, sousedé, přátelé. Farář Daniel znal dědu jen pár týdnů, ale z našeho vyprávění poskládal tak krásnou a výstižnou řeč, že to vypadá, že ho znal celý život. Někteří příbuzní nemají k církvím a farářům důvěru, ale Daniel si je získá během prvních slov. Na karu už všichni konverzují jako staří známí. Sedíme, vzpomínáme, smějeme se. Vděční, že ten dědův příběh skončil právě tady, v Čerčanech.

HELENA, 2012

– Mirka, ošetřovatelka –

Budík zvoní jako zběsilý. Mám pocit, že jsem si vůbec neodpočinula. Ještě spící scházím do kuchyně a po paměti zapínám rádio na poličce. Místnost se okamžitě plní hlasitou muzikou. Tak to asi nebude ten správný začátek dne. Ruka vystřeluje k rámusícímu přístroji, ale pohyb nedokončím. Pokouším se zachytit slova: „…Náhle zázrak stal se. Letím, stoupám, mám perutě. Letím, jednou dostihnu tě…. kondore, kondore…“ To musí být ta písnička! „Kondor volá pojď, je nutno zbavit své srdce pout, z ramen strach vysvléknout, z duše tíži střást,“ pokračuje naléhavě zpěvačka. Ach.

Před očima se mi rozbíhá film. Sestřička mě poprosila, abych zkusila navštívit novou paní. „Ale nevím, jestli to k něčemu bude, přijali jsme ji asi před týdnem. Je vyplašená, nervózní, skoro nemluví a nedokáže nic sníst,“ upozorňovala. Přečetla jsem si jméno na dveřích, zaklepala a celá rozechvělá vstoupila. Představila jsem se a zeptala, jestli mohu být nějak užitečná. Paní poprosila o nalití čaje z termosky. „Je horký, asi před chvilkou uvařený,“ nevěděla jsem, jak začít rozhovor. „To nevadí, alespoň se skamarádíme, než vystydne,“ mile se usmívala paní stejně stará jako moje maminka a ze mě spadla tréma.

Tak začal náš společný čas. Krásný, ale krátký. Možná jsme to obě cítily a o to byla naše setkávání intenzivnější. Četly jsme si a povídaly, nádherně vyprávěla o přírodě. Jednou se zadívala z okna, bolavá, neschopná sebemenšího pohybu, uvězněná ve vlastním těle: „Znáte písničku Věry Špinarové Kondore?“ Jen mlhavě jsem tušila, že nějaká taková písnička opravdu existuje. „Chtěla bych umět létat. Často si představuji, jak se vznáším nad krajinou, svobodná a volná.“

Jezdila jsem v té době k maturitám do Vlašimi. Jednou jsem za ní přijela hodně unavená, možná jsem měla návštěvu odložit, napadlo mě, už ani mluvit mi moc nešlo. Podívala se na mě dlouze, pohladila mě očima a začala tiše vyprávět pohádku o hodném Peckovi, který hledal cestu do Nebe. Stěží jsem zadržovala slzy. Neměla bych já být ta, co dává a utěšuje? Když jsem ten večer odcházela, prosila, abych na sebe byla opatrná. Ve dveřích jsem se ještě otočila: „Máte ráda blatouchy, paní inženýrko? Kolem Milovanic je úplně žluto, jezdím tamtudy dvakrát denně a vždycky musím na chvíli zastavit, taková je to krása. Natrhám vám je zítra, chcete?“ „Ano, prosím. Blatouchy mám úplně nejrači!“ Dodnes ji podezřívám, že by úplně stejně reagovala na jakoukoliv rostlinu. Nepamatuji se, že bych kdy potkala statečnějšího, vlídnějšího člověka. I takové může být odcházení…

Druhý den odpoledne jsem kytičku žlutých sluníček přinesla, bylo to naše poslední setkání. Jen jsme spolu tiše byly. Paní přemáhala bolest a přesto se usmívala, ležela se zavřenýma očima a hlavou otočenou ke stolku s vázičkou: „Otevřu oči a vidím blatouchy. Krásné!“

Když jsem přišla po víkendu, stála váza na okně na chodbě. Blatouchy byly pohaslé, opuštěné. Smutek se mísil s radostí, že je paní Helena volná, osvobozená, že už ji žádná bolest nestahuje k zemi. A že jsme ty blatouchy stihly. Dny s ní byly pro mě velkým darem. Často na ni myslím, umíme si vůbec představit, že by to všechno kolem, pampelišky, pomněnky, slunečnice…. bylo naposledy? Srdce z toho usedá. Ale třeba by nám ta představa pomohla víc se radovat, víc si vážit každého dne, víc děkovat…

„Letím, letím, jednou dostihnu tě, stoupám, kroužím, mířím tam, kde žlutě plá slunce nádherné. Kondore, vládče snů a výšek…“

IRENKA, 2020

-Monika, ředitelka –

Irenka byla u nás déle, než jiní pacienti. Připoutaná na lůžko, ale stále veselá a my s ní. Každému zásadně tykala. Když se jí něco nelíbilo, sdělila „Ti“ to. Neměla ráda zelenou barvu, milovala kočičky a byla jimi obklopena, obložena a vypolohovaná. Její lůžko bylo jako pojízdní krám s bižuterií…

Na držáku nad postelí se houpávaly korálky všech odstínů červeno-modrého spektra. Na každé setkání se pečlivě připravila kombinací náhrdelníků a náramků. Když se vezlo její lůžko po chodbě, znělo to jako rolničky na Vánoce…Když jsme podnikali výlety mimo Čerčany, byla součástí skautské skupiny, prostě musela jít. Pamatuji si její fotky z Konopiště a ještě návštěvu v Průhonicích, které milovala. Jsou lidi, kteří nám svojí milou přímostí připomínají svět dětí, které se nestydí říct, že je někde smrad, nebo se jim něco nelíbí. Ztělesněním této ryzosti byla naše Irenka. Dnes by měla narozeniny…

– Vlastík, dobrovolník –

Dnes bychom s Irenkou opět slavili narozeniny, byla úžasná, sedm let jsme sel setkávali, vždy jsme se na ní těšili. Měla moc ráda náramky a korále, všichni jsme tedy věděli co jí udělá velkou radost. Byla ráda ve stacionáři, ráda poslouchala písničky a když jsme se setkali, vždy se ptala jak se mám, co dělá Anička a žena a abych je pozdravoval atd. Moje dcera Anička semnou párkrát u Irenky byla, tak si jí pamatovala. Měli jsme jí všichni moc rádi a stále na ní vzpomínáme.

– Boženna, dobrovolnice – 

Jó, Irenka to bylo naše sluníčko, vždycky v dobré náladě, milovala kočky, tak my jsme jí vždy nějakou přivezli na hrníčku, polštářků nebo plyšáka . Milovala náramky a korále, měla jich přes stovku, nebudu zapírat, že k její sbírce jsme také přispívali😀. Vždy každému řekla, že pěkně vypadá, že mu to sluší. Když někdo z nás dobrovolníků nepřišel do CDS, dovedla nám vynadat, radši jsme jí s předstihem hlásili že nepřijdeme… Její oblíbenou písničkou byly Konvalinky. Jelikož jsme obě prosincové, narozeniny jsme slavily společně. Irenko, na Tebe nikdy nezapomenu.

CzechEnglishVietnameseGermanFrenchRussianSpanishItalianChinese (Simplified)