Pokoj číslo 7

7

Darujte nám svůj příběh doprovázení v Hospici Dobrého Pastýře. My ho vetkneme do virtuální vzpomínkové zdi tohoto pokojíku, kde Váš blízký pobýval, kde zaznělo jeho poslední slovo, přání, nádech, výdech…

Společně tak poskládáme ze střípků vzpomínek mozaiku, jež vypoví svědectví o nepostradatelnosti hospicové péče. Že má smysl, hluboký smysl. A že si zaslouží po dlouhých letech systémové řešení jejího financování. Teď víc než kdy jindy je potřeba, aby Ti, kteří mají možnost a moc jej hledat, věděli, jak důležité je najít ho. A do té doby, budeme doufat, že se najdou patroni, jež budou prostřednictvím svých darů bdít nad péčí a příběhy, které se v pokojích momentálně odehrávají…

Své vzpomínky nám můžete poslat prostřednictvím formuláře níže nebo e-mailem: komunikace@hospic-cercany.cz. Děkujeme.

FORMULÁŘ PRO VÁŠ PŘÍBĚH

Staňte se patronem tohoto pokoje, bděte nad příběhem, jenž se v něm momentálně odehrává… Přesně 822 korun nám chybí na pokrytí nákladů na péči o pacienta na tomto pokoji na jeden den.

JAK NA TO

Pošlete svůj dar na transparentní sbírkový účet 530 530 359/2010 převodem, prostřednictvím QR kódu nebo platební bránou. Nezapomeňte nám do poznámky uvést číslo pokoje, jenž berete pod svá křídla. Děkujeme.

PROČ 822 

Náklad na péči na jeden den na jeden pokoj představuje částku 5479 korun. 65 % těchto nákladů nám pokrývají tržby od zdravotních pojišťoven, klientů a příspěvky na péči, 20 % nenárokové dotace, granty a stálé dary, 15 % nemáme pokryto, tj. 300 030 Kč na pokoj na rok, 822 Kč na den.

PLATEBNÍ BRÁNA ZDE

Patroni pokoje 7

Tereza Brožová, Vlasta Hájková, Dobrověc, s.r.o.

Na pokrytí nákladů na péči o pacienty nám tomto pokoji na chybí 65.218 korun.

Dosud jste přispěli

3.822 Kč

VZPOMÍNKOVÁ ZEĎ

BEATA, 2015

– Vlastík, dobrovolník –

Chtěl bych vám vyprávět příběh který jsem zažil v Hospici Dobrého Pastýře. Jsem dobrovolníkem v hospici už 14 let. Za tu dobu jsem měl hodně  zážitků s nemocnými klienty, ale tento příběh nemohu zapomenout.

Do hospice přivezli mladou ženu Slovenku jménem Beata. Sestřičky mě řekly, že je na pokoji 7 taková smutná paní, nemůže se hýbat, nemůže si ani sednout, má něco s míchou, hýbe jen rukama. Šel jsem tedy za ní a povedlo se mi s ní navázat rozhovor. Seznámili jsme se. Říkala, že by si ráda sedla, ale že nemůže, že nemůže hýbat ani nohama, a že nějaký doktor jí dával ještě asi měsíc života. Plakala a říkala, že ještě nechce umřít.

Chtěl jsem jí povzbudit, a tak jsem jí vyprávěl můj příběh. Že jsem prožil na sobě zázrak na místě kde se zjevuje Panna Maria, že jsem byl nevěřící, a že jsem poznal sílu modlitby, když jsme se za něco nebo někoho modlili. Řekl jsem jí, Beáto já Vám nemůžu slíbit, že se uzdravíte, ale můžeme se zkusit modlit. Máme modlitební skupinku a budeme se modlit za to, aby jste mohla sedět. Také na to myslete…

Za týden jsem za ní přišel a seděla…

Měla velkou radost. Stali jsme se přáteli. Dala mi telefon, aby jsme se mohli spojit. Pak mi řekla, že by chtěla hýbat nohama. Budeme se za to modlit. Doma jsme se to modlili, také jsem jí volal, že se právě modlíme za nohy, aby  také v tu dobu na to myslela. Za další týden na pokoji 7 Beáta hýbala nohama.

Byla jak vyměněná. Smála se, povídali jsme si o jejím životě, že má na  Slovensku dva kluky atd. Ze začátku nechtěla jít do stacionáře, ale na oslavu narozenin jsme ji připravili překvapení. Dort, hudbu… Byla velmi šťastná. Chodili za ní i další dobrovolnice, všechny si oblíbila. Byli jsme také na výletě v Konopišti, v zahradě krmila pávy, hrála si na počítači, kouřila na balkoně a měla radost že jí nic nebolí. Sama říkala, že je to Boží zázrak.

Beata chtěla poslat na Vánoce jejím dětem dárek, tak jsme s holkama udělali balíčky a poslali na Slovensko. Na další narozeniny Beáty jsme opět připravili překvapení. Dort, starší notebook, hudbu. V neděli měla narozeniny, v úterý byla domluvená oslava. V úterý ráno jsem dostal z hospice smutnou zprávu, že Beáta zemřela. Pro mne i pro všechny nepochopitelné, nikdo nechtěl věřit, vždyť byla v pohodě, nic jí nebolelo. Zemřela ve spánku na embolii. Oslavu jsme udělali na její počest. Stále na ni myslím a věřím, že se jednou setkáme. Toto byl pro mě nejsilnější zážitek z Hospice Dobrého Pastýře na pokoji číslo 7…

P.S.: S Beátou jsme si posílali zprávy přes Meesenger, byla často na počítači. Druhý den po smrti Beáty jsem najednou dostal zprávy, které dříve psala, i ty které jsem před tím nikdy neviděl, nejvíce mě šokovaly fotografie jejího syna, jak drží v ruce mašinku, kterou jsem mu poslal k Vánocům…
Asi za měsíc jsem dostal zprávu od jejího bratra ze Slovenska, že našel na internetu fotografie, jak jsme byli na Konopišti a že byla velice šťastná, že mi moc děkuje, a že mám poděkovat všem, kteří se o ní starali…

ALENA , 2017

– Romana, dcera –

Maminka, které nikdo v hospici neřekl jinak než Alíšek, byla bojovník tělem i duší. Vždycky chtěla všechno zvládnou sama, nikdy nechtěla být na nikom závislá a už vůbec být komukoli na obtíž … jako každý typický zdravotník. Milovala zemité barvy, a když poprvé vešla do svého oranžového ráje, věřila, že všechno bude jak má být. Jen její představa se velmi vzdalovala realitě, kterou si až do posledního okamžiku nechtěla připustit. Bojovala se sebou samou i osudem, nechtěla opustit všechny a všechno co milovala, přestože její poslání pomáhat lidem tady nechala ve svých dětech i vnoučatech. Nebyla dokonalá jako žádný smrtelník, ale stala se tím nejdokonalejším andělem strážným, jakého si kdo může přát. A my nikdy nepřestaneme být vděčni andělům strážným z Hospice Dobrého pastýře, kteří ji na poslední cestu dokázali vést a nás připravit na nejtěžší okamžik v životě … říct své mámě sbohem. Děkuji Olince Šturmové za to, že s maminkou byla do posledního dechu. Děkuji všem v Hospicu za všechnu péči o ni i nás … navždy budete v našich 🧡 stejně jako náš Alíšek

KLAUDIE, 2019

– Jarmila, dobrovolnice –

Vzpomínka na paní Klaudii… Dětství prožila na statku na severní Moravě, jako dcera bohatého sedláka. Když jsem se jí ptala, co doma vařili, protože se zajímám o lidovou stravu, řekla mi, že vyrostla na domácím uzeném a zelí. Že tohle doma jedli často. Myslím, že říkala, že chodila na klavír. Zamýšlela se i nad svým jménem Klaudie. Moc se jí nelíbilo. Vadilo jí, když na ni volali Klaudinko…

– Eva, dobrovolnice –

Paní Klaudie. Vybavím si její oblečení, které nejčastěji nosila. Vybavím si její tvář, stejně jako hovory, které jsme spolu vedly. První společná setkání byla z mé strany trochu nesmělá. Vzájemně jsme se poznávaly. Naslouchala jsem, jaký osud paní Klaudii potkal. Kde pracovala, s čím vším se musela vypořádat, co ji trápilo. Každý týden jsme probraly, co bylo nového, jak jsme se měly a zavzpomínaly si na minulost.

Paní Klaudie děti neměla. Zato nikdy nezapomněla mému synovi schovat něco dobrého – mandarinku, jablko, buchtu. Velmi silné pro mě bylo naše společné setkání i se synem. Byly mu necelé 3 roky. Ti dva si hned padli do oka. Paní Klaudie synovi ukázala svůj pokoj – pokoj č. 7. Vysvětlila mu, k čemu všemu slouží tlačítka na posteli a nechala ho, ať si vše vyzkouší.

Na návštěvy k paní Klaudii jsem se vždy těšila. Čas s ní často plynul rychleji, než je obvyklé. Dny ubíhaly a stav paní Klaudie se zhoršoval. Když začala cítit, že se blíží konec, chtěla být na jednu stranu sama, ale zároveň se vždy loučila se slovy: “Ráda Vás zase uvidím.”

Poslední návštěvy se naše komunikace zmenšovala. Síly ubývaly. Naučila jsem se, že podpora se nemusí vyjadřovat vždy jen slovy. Někdy stačí prostě jen sedět mlčky vedle postele a držet druhého za ruku.

Když jsem šla za paní Klaudií za další 2 dny, na dveřích pokoje č. 7 bylo už napsané jiné jméno.

MARCELA, 2022

– Veronika, dcera –

S příchodem pandemie coronaviru v roce 2020 začala moje maminka kašlat. Obvodní lékařka udělala pár obvyklých vyšetření jako orl, alergologie, rtg plic. Vše vyšlo dobře. Maminka se léčila ještě na gastru, kde se lehce ukázala alergie na histamin. Držela tedy přísnou dietu, kdy nemohla jíst skoro nic, na doporučení lékaře pila dva dny odstátou vodu z kohoutku… Kašel stále neustával, noci prokašlala, záchvaty se stupňovaly. Začala jsem ji vozit do Prahy ke svým ověřeným lékařům, napsali léky na reflux a podobné diagnózy, kašel na měsíc ustal a poté se znovu vrátil.

Březen 2021 opět čistý rtg plic. Obvodní lékařka byla klidná a nepodnikala žádná větší vyšetření s tím, že jde jen o „kuřácký kašel“. V květnu pravidelné odběry krve na gastru odhalily zvýšené hodnoty a maminka byla poslána na CT. Diagnóza rakovina plic a metastáze téměř všude. Maminka nechtěla slyšet nic špatného, věřila a bojovala.

V červnu začal koloběh chemoterapií a radioterapií. Doufali jsme. Když jsme v říjnu zjistili, že čekáme miminko, maminka bojovala o to víc, strašně moc chtěla vidět své páté vnouče. Čtyři cykly chemoterapií zvládla naprosto skvěle. Bydlela stále sama, vařila si, pekla nám. Poslední dva cykly jí už ubraly hodně na síle a potřebovala častější pomoc. Sestra se u ní každý den zastavovala i s vnoučaty, aby babičku rozveselili. Byla stále soběstačná, ale velmi unavená a skoro celé dny prospala. Věděla jsem, že to budou poslední Vánoce s mámou. Vzala jsem tedy rodinu a Vánoce jsme strávili spolu. Při přípitku, ať se tady za rok ve zdraví všichni sejdeme se mi zastavil dech.

V lednu rodina sestry onemocněla coronavirem a nemohli v důsledku nařízení maminku navštěvovat. Začala jsem tedy zařizovat pobyt v Hospici Dobrého Pastýře. Než se uvolnilo místo, zajistila jsem odlehčující pobyt v nemocnici kousek od Prahy. 11. února byl při příjmu mamince zjištěn také coronavirus. Lékař mi sdělil, že šance jsou malé. Maminka byla v izolaci a nemohli jsme za ní. Do nemocnice jsem ji vezla chodící a soběstačnou a během týdne se z ní stal ležící pacient s cévkou. Byla to strašná bezmoc.

21. února se zrealizoval převoz do hospice v Čerčanech, kde bydlím. Strašně moc jsme se všichni těšili, jak za maminkou budeme chodit každý den, děti po škole, já ráno a večer, že si ji vezmeme někdy odpoledne domů… Sestřičky byly úžasné, milé a vtipné. Maminka byla veselá, než jsem poprvé přišla, věděly už, že čekám maminčino páté vnouče a že se na něj moc těší. První den vypadal tak, že všechno půjde podle plánu. V úterý se ale maminky stav zhoršil, komunikovala zvláštně, krátce a její pohled byl upřený někam skrz mě. Doufala jsem, že ve středu to bude lepší. Nebylo. Při dopolední návštěvě mi sestřička sdělila, ať se připravím na nejhorší a v půl druhé odpoledni mi volala, ať se jdu rozloučit. Hned jsem běžela do hospice a byla s maminkou až do poslední chvíle. Prolomila jsem ticho kolem nemoci a řekla jsem mamince, že už nemusí bojovat, že může jít za babičkou a dědou. Že naše děti na ni nikdy nezapomenou a syn se bude jmenovat tak, jak si přála.

Nevím, jestli mě vnímala, ale odešla v klidu a pokoji. Je to hluboká rána do srdce, když odejde máma a bude ještě trvat hodně času, než se trochu zacelí. Odešla hodně brzy a nebyly jsme na to se sestrou připraveny, i když na toto se asi člověk nikdy nepřipraví… Dříve jsem si nedokázala představit být u toho, když umírá blízký člověk, ale teď jsem nesmírně ráda, zato, že jsem mohla být u její poslední cesty.

V hospici strávila sice jenom tři dny, ale nedokážu si představit, že by je měla strávit někde v nemocnici a sama. Děkuji všem, kdo jste se o maminku starali! 

CzechEnglishVietnameseGermanFrenchRussianSpanishItalianChinese (Simplified)