Pokoj číslo 9

9

Darujte nám svůj příběh doprovázení v Hospici Dobrého Pastýře. My ho vetkneme do virtuální vzpomínkové zdi tohoto pokojíku, kde Váš blízký pobýval, kde zaznělo jeho poslední slovo, přání, nádech, výdech…

Společně tak poskládáme ze střípků vzpomínek mozaiku, jež vypoví svědectví o nepostradatelnosti hospicové péče. Že má smysl, hluboký smysl. A že si zaslouží po dlouhých letech systémové řešení jejího financování. Teď víc než kdy jindy je potřeba, aby Ti, kteří mají možnost a moc jej hledat, věděli, jak důležité je najít ho. A do té doby, budeme doufat, že se najdou patroni, jež budou prostřednictvím svých darů bdít nad péčí a příběhy, které se v pokojích momentálně odehrávají…

Své vzpomínky nám můžete poslat prostřednictvím formuláře níže nebo e-mailem: komunikace@hospic-cercany.cz. Děkujeme.

FORMULÁŘ PRO VÁŠ PŘÍBĚH

Staňte se patronem tohoto pokoje, bděte nad příběhem, jenž se v něm momentálně odehrává… Přesně 822 korun nám chybí na pokrytí nákladů na péči o pacienta na tomto pokoji na jeden den.

JAK NA TO

Pošlete svůj dar na transparentní sbírkový účet 530 530 359/2010 převodem, prostřednictvím QR kódu nebo platební bránou. Nezapomeňte nám do poznámky uvést číslo pokoje, jenž berete pod svá křídla. Děkujeme.

PROČ 822 

Náklad na péči na jeden den na jeden pokoj představuje částku 5479 korun. 65 % těchto nákladů nám pokrývají tržby od zdravotních pojišťoven, klientů a příspěvky na péči, 20 % nenárokové dotace, granty a stálé dary, 15 % nemáme pokryto, tj. 300 030 Kč na pokoj na rok, 822 Kč na den.

PLATEBNÍ BRÁNA ZDE

Patroni pokoje 9

Dobrověc, s.r.o., Martina Millerová, Soňa Melčová, Pavla Šimůnková, Ludmila Kopecká, David Petránek

Na pokrytí nákladů na péči o pacienty na tomto pokoji nám chybí 65.218 korun.

Dosud jste přispěli

4.500 Kč

VZPOMÍNKOVÁ ZEĎ

JAN, 2022

– Anička, zdravotní sestra –

Přicházím na pokoj č. 9, kde mě čeká první a milý pohled na pana Jana. Jeho gesta si mě hned první den získala víc, než kdejaká slova. Je po mozkové příhodě, nemůže vůbec mluvit. Ale jeho oči a pohledy vyjdou víc, jak za tisíc slov. Je potřeba ho krmit přes sondu do břicha, přesto se nám za několik dní snaží jíst ústy a daří se. Jeho úsměv při krmení je k nezaplacení. Pokaždé když k němu někdo přišel, lehce ho popostrčil k fyzickému kontaktu…

Miloval držení za ruku a pokud byl v dobré náladě, neodpustil si ani lišácký dotek na nose… Nejkrásnější vzpomínkou pro mě bylo jeho setkání s terapeutickým koněm Sagim, který si položil hlavu na jeho ruku, kterou držela jedna z mých kolegyň. Úsměv na jeho tváři a stékající slzy z jeho očí se mi vryly do paměti a byly ukázkou toho, jak byl tento okamžik pro nás všechny silný. Poslední naše setkání bylo v den, kdy zemřel. Stála jsem u jeho postele a snažila se mu dát to, co měl tak rád. Držela jsem ho za ruku, a usmívala se. Teď věřím, že i přes to, že nám nemohl nic říct, svými činy nám ale řekl všechno podstatné.

– Jana, PR + FR –

Mocná chvíle. Elektrizující zážitek, dotek s podstatou. Naprosté pochopení obsahu zde tolik skloňovaného Doprovázení a Odcházení… Přicházejíc fotografovat návštěvu terapeutického koně v interiéru hospice směřuji k pacientovi na lůžku, který kašle, není mu dobře. Pohladím ho po ruce, ten ji pevně stiskne, otočí ke mně tvář a naprosto odevzdanýma očima upřeně kouká do těch mých…

Obličej mu najednou zkrásní klidem a snad se mi to zdá nebo ne?, malinko se usmívá… Začíná usínat, ale mou ruku ve své třesoucí se dlani svírá nadále. Probouzí se s příchodem koníka, ten sklání hlavu k jeho ruce, k našim rukám… Fascinace. Koník zvedne hlavu a položí si ji na mé rameno. Jeho majitelka konstatuje, že nejspíš cítí, že to potřebuji. Stojíme v tichém propojení, dojetím se mi podlamují kolena, a když zvednu oči, vidím slzy v očích kolegyně Báry, která si celý nápad přivést koníka dovnitř domu vymyslela…

Ještě několik málo chvil v tomto sousoší a sestřička pomalounku přesouvá lůžko s pacientem směrem k výtahu. Sevření ruky nepolevuje, a tak doprovázím pána až na pokoj. Ve výtahu se na mě upřeně dívá a pomalu kyne hlavou, jako kdyby sděloval, že vše je v pořádku. Já kynu hlavou, že je… Díváme se na sebe. Na pokoji poprvé promluvím: „Teď si odpočiňte, ano?“. Dlouhý pohled, sevření ruky polevuje. Pohladím pána po vlasech a odcházím. Odzbrojující, nečekané, krásné… A mocné.

RENÉ, 2016

– Hanka, dcera –

Můj tatínek u Vás sice nepobyl ani týden, ale za tu krátkou dobu se nám i jemu dostalo neuvěřitelně moc pochopení a soucitu. Mohly jsme se na Vás obrátit s jakým koliv problémem, strachem. Umírání tatínka bylo pro nás strašně těžké, ale opora a jednání z Vaší strany bylo neuvěřitelné. Jsem strašně vděčná,že tatínek odešel důstojně a to jen díky Vám…

CzechEnglishVietnameseGermanFrenchRussianSpanishItalianChinese (Simplified)