O smrti se nemluví. O umírání dětí už vůbec ne. Je to tabu.

O smrti se nemluví. O umírání dětí už vůbec ne. Je to tabu.

Nedávno jsem přemýšlel o tom, že je to teď tak nějak fajn, a že si musím ty chvíle užívat, pamatovat si je a vážit si jich. Protože zítra už to fajn být nemusí. Je mi 33, nic se mi nepřihodilo, jen možná nad některými věcmi přemýšlím víc, než je nutné.

Člověku se zkrátka může stát něco, co tu pohodu změní. Jde o to, jak vážná věc to je. Ale i blbé zranění na tréninku může tu pohodu narušit. Nebo když vám nějaký trouba odře auto, přijdete o práci a tak. Většinou jde o blbosti. Když se mluví o vážných věcech, pokaždé, dříve či později, myšlenkami sklouznu k nemocem a následně i k nemocným dětem, kterým už nejde pomoct.

To téma se mi dostalo do hlavy jednou v práci. Zástupce Hospice Dobrého Pastýře tehdy před pár lety přišel požádat o grant na vypracování strategie dětské paliativní péče v ČR. Nechápal jsem, jak je možné, že v té době nic takového ještě nebylo. Neměl jsem v té době děti, ale bylo to pro mě tak strašné, že to se mnou nějak zamávalo. A od té doby jsem to z hlavy nevypustil. Začal jsem se o to téma zajímat a sem tam jsem pomohl tehdy nově vzniklé pracovní skupině pro dětskou paliativní péči v rámci toho, co umím. Komunikace, public relations, marketing, eventy. Díky tomu jsem o tématu dětské paliativní péče zjistil víc.

Rád dělám věci jednoduše a nemám rád lidi, kteří něco komplikují. Někde, kde by neměly, chybí peníze, mně chodí pravidelně výplata, tak prostě nějaké peníze pošlu, pokud to jde. Vloni jsem třeba doplatil pár tisíc, které chyběly k tomu, aby si jedna dobrá duše ostřihala vlasy: https://hospic-cercany.cz/blog/2019/12/22/byt-spolu-kdyz-zivot-konci/. Když jsem zjistil, že si někdo Hospice Dobrého Pastýře a všech, kteří tam pracují, váží nakolik, že je ochoten si jako žena ostřihat vlasy, tak jsem opravdu koukal. A navíc z nich ještě nechá udělat příčesek pro jinou ženskou, které vlasy chybí. To je pro mě frajerka, takže jsem rovnou kliknul na tlačítko „doplatit zbytek“ a hotovo.

Současné ředitelky Hospice Dobrého Pastýře, paní Moniky Horníkové, si velmi vážím. Roky jsme spolu pracovali v jedné firmě. Ona generální manažerka české pobočky, já manažer komunikace. Tak jsem na procházce Monice jen tak zavolal a poptal se, jak se daří. Že se moje myšlenky stočily v podstatě jejím směrem, a tak mě zajímá, co doma, co v práci. Hezky jsme si popovídali a já šel dál, směrem domů. Než jsem tam ale došel, říkal jsem si, že bych mohl dát svým kamarádům vědět o možnosti přispět na hospic a nejlépe na dětskou paliativní péči. Ale jak to dát vědět všem naráz? Tak třeba na sociálních sítích.

„Nejde jen o Hospic Dobrého Pastýře. Těch institucí nabízejících pomoc rodinám, které zasáhne opravdová tragédie, je víc. Je jedno, odkud se k těm rodičům pomoc dostane. Důležité je, aby se k nim dostala,“ přemítal jsem v duchu. Ale já se tak nějak pořád točím kolem toho pěkného baráku v Čerčanech, kde jsem v rámci firemních dobrovolnických dnů dokonce už i odklízel nepořádek ze zahrady a sekal trávu. „Tak to pojďme jasně identifikovat s nějakou institucí, ať se lidem, kteří se budou chtít zapojit, snáze cílí,“ poučoval jsem sám sebe. To jsou pozitivní důsledky profesní deformace.

Sociální sítě jsou fenoménem dnešní doby. Dříve jsem na ně chodil jen, když jsem se nudil. Dnes jsou pro mě zdrojem informací. Nejsem na nich moc aktivní, nenajdete mě tam pod mým jménem, velmi si střežím své soukromí. Na Facebooku, kde jsem asi 15 let, mám konstantně asi 20 přátel. Na Instagramu mám asi 90 sledujících, z toho většinu jich znám osobně. No a co teď s tím? Co to je za informaci, když se o ní nikdo nedozví. Komunikace je přeci efektivní jen tehdy, pokud si najde svého příjemce a ten jí navíc správně porozumí.

Ještě, než jsem došel domů, jsem zavolal bráchovi. Tohle téma podporuje od první chvíle, co se o něm dozvěděl. Do té doby se s tím nesetkal, jako většina lidí. Můj o deset let starší brácha Martin Hofmann je populární herec a na svých sociálních sítích Facebook a Instagram má asi o 140 000 víc fanoušků a kamarádů než já. Tak co když ho poprosím o pomoc? „Jasně, to v každym případě udělejme,“ reagoval hned. Paráda, teď se informace o možnosti podpořit hospic nebo dětskou paliativní péči dostane až ke 140 000 lidem.

Ale moment. Já bych přece mohl požádat ještě další lidi kolem sebe, kteří jsou na tom s těmi sociálními sítěmi dobře. Otevřel jsem svůj Instagram a podíval se na svá propojení. Patrik Kincl, David Kozma, Erika Stárková. Jejda, jenom tihle tři mají celkem dalších 140 000 sledujících. Znáte je? Jsou to dva naši přední MMA zápasníci a brácha Pavel ze seriálu Most! Snad se nic se nestane, když jim zavolám a zeptám se, jestli by mě podpořili. A podpořili, každý telefonát trval minutu.

A když už Patrik a David, co třeba další hvězdy naší MMA scény? Třeba zápasník UFC Jirka Procházka, nebo Karlos Terminátor Vémola. Nebo třeba oba. To by bylo… Tak co, no. Nebudeme si to komplikovat, zkrátka se jich jdu zeptat, jestli by byli ochotní na svých sociálních sítích sdílet jeden poster a odkaz na platební bránu pro všechny, kteří se rozhodnou hospic podpořit. Za chvilku volám bráchovi: „Nebudeš tomu věřit, ale teď mi kývnul Jirka Procházka, že nás podpoří.“

Kdyby se o tomhle nápadu zmínil brácha ve svém okolí, třeba by se ten zásah na sociálních sítích ještě zvýšil. Tak jsme s Janou Vernerovou z hospice dali na koleni dohromady poster. Já věděl, jak má vypadat, co na něm má být, a Jana ho uměla obratem vyrobit a vybrat decentní, ale dobrý a pochopitelný citát. (Mimochodem, až ho uvidíte – Víte, čí jsou ty ruce? Zeptejte se Jany Vernerové). Když byl ten poster hotový, byl tak silný, že jsem přehlédl i chybu, která v té jedné krátké větě je. Na tu mě upozornil po několika dnech kamarád. Karlos Vémola kývnul na setkání a souhlasil s podporou tohoto nápadu, ještě než mu přinesli kafe. Brácha se jen zmínil některým kolegyním a ty se hned rozhodly tuto iniciativu podpořit. Tu chybu v tom textu na posteru bych tam chtěl nechat. Je to kouzlo té chvíle, kdy vznikl, a je to důkaz, že lidé v ten moment nad ničím jiným nepřemýšlí.

Brácha jako první ze zapojených lidí nahrál selfie video, kde sdělil to, o co šlo. Je tady zkrátka nějaká instituce, která je připravená poskytnout pomoc rodičům, kteří chtějí mít své umírající dítě doma. Tak silné sdělení, že i pro něj, jako pro profíka, nebylo snadné ho vůbec dokončit. Ta nahrávka vzbudila neočekávaný ohlas. Martina pak samy poprosily některé další osobnosti, jestli by jeho video mohly sdílet. „Nedokážu to ani říct, podívejte se na video Martina Hofmanna,“ sdělovaly fanouškům v kostce na svých profilech.

Nakonec nás s bráchou na úplném začátku hned podpořili Patrik Kincl, David Kozma, Jiří Procházka, Ondřej Němec, Veronika Arichteva, Patricie Pagáčová, Martina Pártlová, Patrik Hartl, Tomáš Mika, Erika Stárková, Pavek Bartoš – MMA Shorties, projekt Bez frází, Karlos Vémola, Nora Fridrychová a Michaela Badinková. Publikum těchto lidí na Instagramu dosáhlo v součtu 2 milionů lidí. Další tisíce lidí díky nim sdílely náš poster, příspěvky nebo videa.

Lidé se doslechli o té problematice, vyvolala v nich emoce, nějakou akci, solidaritu, zájem a chuť dozvědět se víc. Tak přesně tohle jsme si na začátku přáli. O smrti se nemluví. O umírání dětí už vůbec ne. Je to tabu. Ale když se o tom nebude mluvit, jak se s tím dá pohnout? Snad jsme dali kola do pohybu…

Všem institucím, nejen Hospici Dobrého Pastýře, děkujeme za neuvěřitelnou práci, kterou odvádí jejich pracovníci směrem k odcházejícím dospělým i dětem. Jsou to lidé, kteří si zaslouží to nejhlubší uznání.

Jakub Hofmann

CzechEnglishVietnameseGermanFrenchRussianSpanishItalianChinese (Simplified)