Pro jediného syna je vždy těžké volit mezi sobectvím (mít tu svoji skvělou mámu za každou cenu) a svobodou (nechat její krásnou duši v zuboženém těle odejít). Láska je však jen to druhé a mamka mne o to minulý týden požádala. Respektoval jsem to a včera odpoledne jsem jí vše řekl a popřál jí šťastnou cestu. Bylo mi útěchou, že jsem dnes v její posmrtné tváři zahlédl smíření. Bylo to její vysvobození z utrpení. Budu ji mít v srdci i hlavě do mého posledního dechu, ale budu si pamatovat Mirku živou, sarkasticky vtipnou, akční a nesmírně obětavou a oddanou své rodině. Zároveň jsem šťastný, že mamka měla kolem sebe takový poklad sestřiček a ošetřovatelek, které jí byly skutečnými sestrami při jejích 300 dnech v hospici. Byl jsem klidný, že o mamku bylo skvěle postaráno. Sám bych to tak nesvedl.
Přestože se do hospice chodí završit lidské žití, u vás je vlídno a čas tam běží pozvolněji. Jste speciální a tu výjimečnost děláte právě vy, kteří tvoříte doprovod a péči vašich křehkých, z nichž mnozí byli kdysi tak silní.
Děkuji za Mirku, za péči a bezpečí jíž se jí dostalo, ale i za sebe, že jsem mohl maminku doprovázet v téměř domácím prostředí a také za prožitek vědomí pokory před smrtelností milovaného lidského života.
Děkuji ze srdce za vše!
V hluboké úctě, M.D.