S Hospicem Dobrého Pastýře mě spojuje mnoho smutného, ale i mnoho dobrého a srdečného. Je místem, ve kterém se nikdy neubráním slzám, a zároveň cítím klid a vděčnost.
Když mi byl v předloňském září 2020 zakázán přístup do Motolské nemocnice, kde ležela moje milovaná maminka s velmi těžkým onemocnění mozku, byla jsem zoufalá. Zákaz byl zapříčiněn situací kolem Covidu a mně nezbývalo nic jiného než zákaz respektovat a zařadit se tak do řady lidí, kteří se nemohli se svými blízkými obejmout ani vidět.
S maminkou jsem nemohla být ani v telefonickém kontaktu, neboť u ní probíhaly velmi silné epileptické záchvaty a její orientace a kognitivní funkce se každým dnem prudce zhoršovaly. Vrátilo se totiž její starší onemocnění mozku. Byla jsem v každodenním spojení s paní doktorkou, situaci jsem nesla velmi těžce a nepomáhalo tomu ani to, že jsem na druhém konci Prahy pečovala o další mou životní lásku – mého tatínka.
Ten na tom nebyl moc dobře psychicky, trápila ho situace kolem maminky, nechápal, že s ní nemůže mluvit, nechápal proč mu nezavolá, nechtěl to přijmout. Navíc se mu začala zhoršovat koordinace pohybu. V prosinci se po těžkém pádu v bytě dostal do Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského a po dvou týdnech se mi podařilo umístit ho do Motolské nemocnice o patro níž, než kde ležela maminka. Po několika týdnech se mohli potkat a tatínek pochopil, proč maminka nevolá.
Maminka byla ve stavu kdy nepoznávala své okolí ani své blízké, nemluvila a pouze ležela. Stále mi nebylo umožněno ji vidět a tentokrát se k tomuto připojila nemožnost navštívit i tatínka. Až v dubnu přišel zvrat. Stav maminky se začal zhoršovat a moje psychika už byla extrémně oslabená. Paní doktorka mi tenkrát poradila, abych se pokusila maminku umístit v nějakém hospici, jelikož k pacientům v terminálním stádiu jsou jejich blízcí pouštěni. Neváhala jsem ani minutu a začala pátrat po internetu, kam bych mohla maminku co nejrychleji umístit. Vzhledem k mému vztahu s dlouholetým kamarádem z Čerčan, který navíc bydlel ulici pod Hospicem Dobrého Pastýře, jsem věděla, že právě zde je nějaké „úžasné místo“.
Ještě tentýž den jsem se spojila s paní ředitelkou a požádala jsem oficiálně o možnost umístění. Paní ředitelka celou situaci pochopila a vyhověla mi neuvěřitelně rychle. Během několika málo dní ležela maminka v Čerčanech a já ji konečně viděla. Bylo to neuvěřitelné a dojemné. Mamince se rozsvítily oči, snažila se mluvit. Během měsíce se podařilo umístit tamtéž i tatínka, který chtěl za maminkou jako její doprovod, aby nebyla na své „cestě domů“ sama. Prožila jsem s nimi několik úžasných návštěv, které samozřejmě nebyly snadné a lehké.
Zdravotní stav se zhoršoval, spěl ke konci a smíření s touto skutečností pro mě nebylo snadné.
V červnu, po pár dnech držení za ruku, hlazení po tváři, děkování, pusinkování, několika šálcích kávy s vaječným koňakem a dvou třetinkových Plzní, odešel můj tatínek. Bylo mi umožněno se s ním plně rozloučit, prožít vše naplno, pobýt s ním už jen v tichu, kdy už byl na druhém břehu. Byl krásný a klidný, na tváři měl lehký úsměv…Bylo to těžké a krásné zároveň. Se smrtí jsem se ve svém životě již setkala. Oscilovala mým životem od dětství. Ale takto „přímo“ se mě dotkla poprvé. Vyvolala mnoho slz. Ale díky těsnému kontaktu, který mi byl umožněn Hospicem, jsem smrt vlastně prožila i s určitým klidem, nepřipustila jsem si mít z ní strach. Pochopila jsem, že je to jen odchod domů. Do lásky.
V říjnu téhož roku, jen čtyři měsíce poté, přišel můj tatínek políbit maminku na čelo a odvedl si ji za sebou, na druhý břeh.
Dostalo se mi velké podpory sestřiček i všech, kteří na tomto místě pečují. Nesetkala jsem se nikdy s nějakou neochotou. Všem patří můj obrovský dík.
S hospicem se nějak nedokážu rozloučit. Určitě to souvisí s pocitem, že pokud budu nějak „ve spojení“, budu mít pocit, že tu rodiče stále jsou. K místu i lidem tady mě pojí velmi srdečný vztah. Není možné pro mě existovat bez tohoto místa. Na Vánoce jsme automaticky se synem přinesli sestřičkám vánoční cukroví a budu v tom pokračovat. Potřebuji tuto novou, vánoční tradici. Během vánočních svátků jsem založila na sociálních sítí skupinu „Láskomat – Jílové u Prahy“ s úmyslem také „nějak – jakkoliv“ pomáhat. První společnou akcí sousedů v Jílovém a okolí, byla sbírka výtvarných potřeb pro dílnu Hospice. Čtvrtky, fixy, pastelky, lepidla, nůžky, krepový papír, jarní šablonky, barvičky na textil… Chtěla jsem, aby odcházení babiček a dědečků v Hospici Dobrý pastýř bylo barevné a o trochu veselejší.
Už teď přemýšlím, jak dál pomoct. Třeba i jen tím, že přijdu a budu tam…
Líbejte své rodiče, objímejte je, mluvte s nimi, děkujte a odpouštějte – pokud je to nutné. Pro jejich odchod je to důležité a pro Váš život stejně tak.
Nakonec Vám zbude jen dobrý pocit, že jste udělali maximum dobrého. Že se za sebe nemusíte stydět. Ten pocit je blažený a naplňující.
Přeji všem babičkám a dědečkům šťastné a klidné odcházení. Děkuji všem sestřičkám a pečovatelkám, stejně tak bratrům a pečovatelům. Děkuji ze srdce paní ředitelce.
A děkuji za Hospic Dobrý Pastýř a všem podobným místům, protože v tomto případě mohu říct, že tady „láska je a svět je ještě v pořádku“!
Srdečně I. N.