Cesta naší rodiny a Hospice Dobrého pastýře se zkřížily ve chvíli, kdy maminku propustili z nemocnice do domácí péče. Byla po akutní operaci nádoru, ležící a dát ji na LDN jsme nechtěli. Pověst tohoto oddělení je strašákem a navíc si maminka přála jít domů.
Téhle situaci předcházelo 9 měsíců léčby onkologického onemocnění. Léčba probíhala a maminka to zvládala na výbornou. Bylo jí víceméně dobře, takže jsme podnikali výlety, návštěvy a užívali si společných chvil a života naplno. I přes tu děsivou diagnózu, která naší rodině pootočila život jiným směrem, to byl pořád krásný život plný radosti a smíchu…
Po propuštění z nemocnice jsme měli maminku doma, starala jsem se o ní s oddaností a vírou, že se to všechno přežene, že zas bude dobře. Venku začínal březen, končila zima a začínalo se pomalu probouzet jaro. Z chladného zimního vzduchu začínala být cítit vůně prvních jarních květů, tála poslední trocha sněhu, sluníčko začalo strkat paprsky do ložnice a v kontrastu tohoto okamžiku jsme cítili, že naše maminka se zřejmě blíží ke konci cesty. Dva póly, dva body, které vymezují život a které jsou tak obrovsky podobné… Každý den, kdy jsme měli maminku doma, jsem já osobně cítila pochybnosti. Jestli tohle všechno můžeme zvládnout. Člověk je odhodlaný udělat cokoli, opustit práci, obětovat koníčky a svůj čas, a to všechno jen pro tu jednu osobu, které chcete co nejvíc ulevit a vybojovat ještě trochu času. Já osobně jsem měla pocit, že se náš život ještě víc obrací. Něco jako řeka, která náhle převrátí svůj tok a vydá se do kopce.
Prožívali jme velmi intenzivní a silné chvíle, které se ale daly snášet podstatně lépe díky sestřičkám z Hospice. Domácí hospic k nám jezdil sice „jen“ týden, ale pomoc to byla nepopsatelná. Najednou jsme s tátou konečně měli pocit, že na „to“ nejsme a nebudeme sami, že nám někdo kryje záda. Zmizely pocity pochyb a zmaru, zda naší mamince dokážeme v tuhle chvíli dát všechno, co je třeba. A maminka byla šťastná, protože mohla být doma!
Byl to sice „jen“ týden, ale díky téhle pomoci to byl týden přítomný a plný velmi silných okamžiků. Týden, kdy jsme si vědomě mohli užít každou chvilku, týden, kdy jsme se mohli plně soustředit na nás, na maminku, na naše pocity. Kdy jsme si mohli společně sednout a popovídat si. Zkrátka dělat věci, na které předtím nebyl čas. Byl to sice „jen“ týden. Týden, kdy jsme se mohli pomalu loučit a doprovázet. Týden, kdy jsme si mohli uvědomit, jak je život pestrý a jedinečný, stejně tak jako jeho začátek i konec. Týden, kdy jsme mohli mamince naposledy posloužit a pomoci. Týden, kdy jsme jí mohly projevit lásku, úctu a vděčnost za to, že můžeme žít. Mohli jsme společně strávit chvíle přesně tak, jak si maminka zrovna přála, nemuseli jsme řešit, zda můžeme tohle a támhleto, zda je tahle věc správně nebo ne, jak a kdy podat injekci, a nebo jestli už je chvíle volat. Tohle všechno bylo najednou pryč. Vším tím nás provedly sestřičky z Hospice. Daly nám rady, jak se o maminku postarat, provedly nás vším, co, kdy a jak udělat, řekly nám, co může nastat a kryly nám záda 24/7. Usnadnily nám život, péči i odcházení, ale hlavně nám daly další sílu a čas! Novou sílu, která nám dala možnost vše zvládnout v klidu, s porozuměním, přijetím, pokorou a úctou a čas, který už byl velmi vzácný.
Ze srdce děkuji panu doktorovi a jedné ze sestřiček, kteří nám připomněli, že je třeba dýchat, žít život tady a teď a dovolit si se radovat i ve chvíli, kdy se děje taková věc, jako je umírání milovaného člověka.
Maminka nás opustila. Odešla ve chvíli, kdy zrovna sestřička z Hospice přijela. Mám pocit, jako by na ní maminka se svým odchodem počkala. Jako by chtěla, aby díky její přítomnosti byla smrt o něco méně šokující a bolestivá. Chtěla, abychom tam měli někoho, o koho se budeme moci opřít a kdo nám bude průvodcem v tuhle těžkou chvíli. A měla pravdu!
Odchod maminky byl (a stále je) velmi bolestný a těžký, ale máme klidnou duši, protože víme, že jsme jí díky službě domácího hospice mohli splnit její poslední přání – odejít doma a bez bolesti.
O týden později jsme se s maminkou rozloučili, vyprovodili jsme ji na poslední cestu a rozum by měl velet, že je definitivní konec.
Jenže zřejmě není.
V okamžik odchodu se moje mysl jako by zalekla té obrovské a nezvratné ztráty, že jsem si rozměr odchodu nepřipouštěla. Zařídila jsem, co bylo třeba – komu zavolat, co zajistit a kam všude dát vědět, ale opravdová tíha maminčiny smrti a odchodu mě dohnala až po pohřbu. Jako by se ta řeka zase stočila jinam a začala tvořit nový proud. Dostávala jsem se do situací, kdy ta získaná síla a jistota najednou nebyly. Práce Vás sice zaměstná, ale smutek nezmenší. Jen na pár hodin pozastaví hlavu, přeprogramuje ji na pracovní záležitosti, ale to je vše!
Snažila jsem se vypovídat, abych si trochu ulevila od smutku, ale někde v hloubi jsem cítila, že jen slova jsou málo. Že zkusím svůj smutek prožít jinak a hlouběji, než jen vyprávěním. Vždycky mi pomáhal pohyb, tak jsem zkusila chodit. Jít, nepřemýšlet kam, křičet nebo brečet, bez výčitek a předsudků. Absolutně svobodně. Vlastně to bylo to první, co jsem po odchodu maminky udělala – taťka mě poslal se projít, a moc dobře ví proč.
Něco na tom asi bude, vždyť už Sv. Augustin kdysi řekl „solvitur ambulando“ (v překladu „léčí se chůzí“).
Sbalila jsem tedy batoh, koupila letenku a v začátkem července se vypravila na Caminho, na Svatojakubskou poutní cestu do Santiaga de Compostela.
Vždyť motiv cesty nás provází celým životem – od narození do smrti, od zdraví k nemoci. Stále někam cestujeme, poznáváme, prožíváme. Takže jestli někde má chůze léčit, tak tady. A navíc, když je to chůze po posvátné zemi, účinky jsou jistojistě ještě intenzivnější. Spoléhala jsem na to! Měla jsem jen zběžný plán…
Strach a smutek mě přepadly už cestou na letiště. Přemohla mě spousta vzpomínek na společné letní dovolené, hádání se s mamkou o místo u okýnka. To bylo naše! Říkala jsem si, jestli dělám dobře, ale vzdát to by bylo moc jednoduché. Vždyť je to cesta na památku mojí mamky!
Vysedla jsem v Portugalském Portu na letišti a najednou jsem byla sama. Sama v cizí zemi na cestě kamsi. Sama se sebou, se svým křížem, mám čas jen na sebe a na své myšlenky. Cítila jsem, že potřebuju změnit prostředí, na chvíli být někde, ke mně nikdo nezná. Jen být – jít – žít.
Cestovala jsem jen se sportovním batohem. Přivázala jsem na něj mušli, jakožto symbol poutníků, a vyrazila na cestu do ubytování. Vyzvedla jsem kredenciál (průkaz poutníka), dostala první razítko a začala si psát první řádky mého poutnického deníku. Prý psaní pomáhá, údajně si tak člověk také trochu uleví a vypíše se z toho. Až tady jsem naplno začala přemýšlet, jakým směrem se vlastně ta moje cesta za smířením bude ubírat. Napsala jsem si jen stručné body, do detailů se to naplánovat nikdy nedá (stejně jako život), ale v jedné věci jsem měla jasno. Protože jsem to šla pro moji maminku, měla jsem s sebou několik jejích fotek, které jsem vždy zanechala na některém důležitém místě té pouti. S každým zanecháním fotky jsem se smiřovala o kousek víc s jejím odchodem. Šlo o takovou alteraci odchodu – fotka zůstává a já jí opouštím, něco je trvalé a něco pomíjivé. Odchod milovaného člověka je definitivní, bez možnosti návratu, ale vzpomínky zůstávají. Tohle mě provázelo celou cestu.
První fotku jsem nechala v Katedrále Sé v Portu, odkud jsem vyrážela, druhá je nechaná u poutnické kapličky po prvních 50 km pouti. U této kapličky se řekne poutnická modlitba o tom, jak nás vnitřní hlas v nás a cosi nad námi provází a vede naše kroky tím správným směrem. Třetí fotku jsem nechala u Cruz de Ferro. Je to zeměpisně nejvyšší místo ze všech poutnických tras. Já ho přímo na trase neměla, musela jsem k němu udělat odbočku, která znamenala 40 kilometrů navíc. Ale žádný kilometr mi v tu chvíli nepřipadal zbytečný. Cruz de Ferro je nejsilnější místo z celé pouti. Jde o kládu s železným křížem, kterou nesli poutníci/otroci. Až na kopci mohli toto své těžké břímě odložit. Od té doby se říká, že každý poutník by sem měl dojít. Nechat zde kamínek ze své země jako symbol všeho těžkého a tíživého, a nechat zde fotku nebo vzkaz člověka, pro kterého pouť jde nebo který pro něj v životě mnoho znamená, uleví si od svého duševního trápení a zanechá zde část toho nejniternějšího ze sebe, vyřkne poděkování tam nahoru a takto symbolicky „odlehčen“ pokračuje v cestě. Nechala jsem tu fotku, zavzpomínala, pověděla mamince vše, co jsem měla na srdci a s námahou a slzami v očích jsem pokračovala v cestě.
Čtvrtou fotku jsem nechala přímo v Santiago de Compostela, ve Svatojakubské katedrále a poslední fotka zůstala na Konci světa, na Fisteře.
Moje cesta Svatojakubské pouti z Porta do Santiaga a pak na konec světa měla 506 kilometrů. Byla plná silných emocionálních zážitků, osobních příběhů a poznání sebe sama. Několikrát jsem se ocitla v situaci, že jsem fyzickým vyčerpáním a psychickým rozložením byla schopná jen ležet, hlava neměla čas analyzovat a já se po dlouhé době vyspala déle, než jen pár hodin. Ráno jsem se zase zvedla, obula boty a pokračovala dál.
Každé ráno jsem vycházela brzy ráno, doprovázely mě východy slunce, zvuk moře nebo šumění lesů, míjela jsem volně se pasoucí koně, ovečky, v horských etapách kolem mě pobíhala stáda koz a kamzíků, mimo civilizaci se vždy objevila kamenná kaplička nebo kostelík.
Potkala jsem lidi z celého světa, někteří putovali z osobních důvodů, někteří si na cestě řešili nějaké vnitřní dilema, někteří putovali na památku, pro smíření nebo pro vzpomínku. Někoho jsem došla, někdo mě předcházel – chvíli jsme spolu část cesty sdíleli, pověděli si svůj příběh, zavzpomínali a šli si zase každý sám po svém. Sdílená radost byla rázem větší a sdílené trápení o něco menší.
Každý den jsem brečela, běžela mi hlavou spousta myšlenek a vzpomínek, ale každý jeden další den jsem cítila, že slzy smutku se mísí víc a víc se slzami štěstí, úlevy a pokory před životem.
První část cesty z Porta do Santiaga de Compostela měřila 406 kilometrů, mě trvala necelých devět dní. Někdo ji jde dvanáct, někdo dvacet. Není to o výkonech, ani o čase. Ten na pouti přestává být absolutně důležitý. Pro mě těch devět dnů ale důležitých bylo – každý jeden den symbolizoval jeden měsíc mamčina boje s nemocí.
Každý den byl jedinečný a nový. Zjistila jsem, že jsem byla celou dobu chůze tak ponořená do sebe a svých myšlenek, do vnímání těch krás kolem, že jsem absolutně ztratila jakoukoli potřebu běžných hmotných statků. Najednou to rádoby klišé o „žití z vlastního pramene a užívání si maličkostí“ naplnilo význam úplně.
Za těch devět dnů se odehrálo mnoho, hodně toho bylo a je velmi osobního a niterného.
Něco jsou ale příhody o naději, síle a radosti ze života. Třeba… Druhý den mé cesty jsem měla před sebou 45 kilometrů, po zhruba polovině trasy se cesta z pobřeží stočila do malého městečka Esposende. Majáky, vlnolamy, vůně ryb a vousatí rybáři na loďkách. Jako bych z pobřeží udělala krok do Hemingwayovy novely Stařec a moře a její ústřední scény. Té, jak se rybář Santiago vydává na moře, aby čelil mořským proudům a přírodě samé. Snažím se nasát tu mořskou, slanou vůni, co to jen jde.
Nebo… Jedno ráno jsem vyrazila na cestu za šíleného deště a větru. Co mě zaujalo byl úplně teplý a slaný déšť. Připomnělo mi to slzy. Tahle část vedla vnitrozemím před lesy, džungli a hory. To stoupání a klesání mě moc bavilo, ostatně celá ta proměnlivost mě bavila. Střídala se vůně borovic s vůní louky po dešti, do toho šumění palem, které za pár kilometrů vystřídalo zurčení horského potoka a valící se kameny. Celý tenhle přírodní zážitek umocnilo setkání s klubkem hadů. Vrchol přišel o další kilometry dál – v téhle době měli v Portugalsku jeden ze série svátků Pao-por-Deus neboli jeden ze dnů Dne zemřelých. Procházela jsem kolem kostelíka s hřbitovem, stavila jsem se pro razítko do kredenciálu a poseděla. Tenhle den se každou hodinu konají tzv. svíčkové mše. Byla jsem na odchodu, ale ve dveřích mě zastavila starší portugalka a lámanou angličtino-španělštino-ruštinou mi řekla, že se zrovna bude sloužit mše za klid duší jejího muže a syna, že vidí, že jsem poutník a že by byla ráda, kdybych zůstala. Po mši mě pozvala k sobě domů na citronádu a povídaly jsme si, Vyprávěla mi o Portugalsku, o její pouti do Santiaga, kterou šli před padesáti lety společně s manželem a u Svatého Jakuba si vyprosili narození syna. Do dvou let se jim narodil syn Tiago. Loni ale zemřel při nehodě. Já jí pak vyprávěla o tom, proč jdu Camino já, co od něj čekám a co se všechno stalo. Sdílet a naslouchat. I tohle byl další z malých krůčků ke smíření.
Udělala mi křížek na čelo, požehnala čistou mysl a popřála klid duši mojí maminky Pak se naše cesty rozešly…
Tak, jak silný byl prožitek a emoce v kostelíku a u Cruz de Ferro, tak stejné to bylo i při příchodu do Santiaga. Fyzická únava a psychické vypětí mě přemohly natolik, že jsem se před katedrálou St. Jacob, která je cílem téhle pouti, zhroutila s pláčem i smíchem, s radostí i smutkem. A tak, jak jsem dosedla na prostranství před katedrálou, tak jsem zůstala sedět tři hodiny. Všechno se mi v hlavě přehrávalo, ale pocit o dokončení mety, o konci cesty byl nepopsatelný. Šla jsem si do katedrály vyzvednout Compostelu s kilometry a počtem dní cesty, Compostelu s mým i mamčiným jménem a zůstala jsem v katedrále na mši pro poutníky. Přála jsem si, aby poselství téhle mše bylo nejen pro moji maminku, která byla alfou a omegou celé téhle cesty, bylo i pro mého tatínka, pro všechny, kteří odchází, umírají a opouští tento svět, a v neposlední řadě pro všechny ty, kteří provází, pomáhají a pečují.
Posledních 100 kilometrů na „Konec světa“ už bylo jen zakončení celé téhle cesty. Poslední dva dny chůze a naplnění toho, že je člověk schopný opravdu jít až na samý konec světa. Na Fisteru, na nultý kilometr, jsem došla přesně 4 měsíce po tom, co mamka zemřela. Symbolicky, s poslední její fotkou v kapse. Tuhle fotku jsem nechala v kamenné nice u nohou Panenky Marie a definitivně se rozloučila. V tenhle okamžik jsem vzpomínala se slzami v očích a úsměvem na tváři. Protože moje mise za smířením byla u konce. Během putování mě definitivně opustily veškeré výčitky a pochybnosti, zda jsme pro maminku udělali všechno, co šlo. Došlo mi, že už víc, než jít pro ni na konec světa, udělat nemůžu.
Natěšená na návrat domů jsem sedla do letadla zpět do ČR a plně prožila ten okamžik, že mám to štěstí, že se stále mám kam vrátit. Zkrátka, že můžu.
Nejsem smířená, bolí to stále, pořád a těch okamžiků, kdy mi maminka chybí, je stále víc a víc, ale chůze a Svatojakubská pouť byla a je jedna z mých cest, jak si od smutku trochu pomoci, jak si pojmenovat a prožít emoce, kterých jsem se předtím bála, o kterých jsem měla pocit, že si je nemůžu dovolit. Je to cesta, jak s tím žít o něco málo lépe, jak si urovnat myšlenky a některým věcem dát alespoň trochu smysl. Smysl v tom, že samotná cesta je cíl a že člověk ve finále zvládne víc, než si myslí. Cesta ke smíření se s odchodem je dlouhá, ale člověk díky lidem, jako jsou přátelé a úžasný personál Hospice Dobrého pastýře pozná, že ve chvíli, kdy nastanou věci, které nemůžeme ovlivnit a nejsou v našich silách, je prostor pro pomocnou ruku Boží nebo druhých.
Závěrem bych za sebe a tatínka věnovala Hospici Dobrého pastýře velké díky!
Děkujeme za možnost, že maminka mohla být s námi doma. Díky za úžasnou ochotu, vstřícnost, ohleduplnost a zájem Vás všech, které jsme potkávali. Díky za Vaši přítomnost, citlivost, něhu a péči, za respekt, úctu a důstojný přístup. Díky, že jste nám kryli záda a těžký okamžik odchodu jste udělali méně bolestivý a smířlivější.
Srdečně A.B.